Příprava konečné
verze zákona o státní službě opět bohužel ukázala, že pokaždé když čeští
politici připravují významný zákon, který má
zásadním způsobem reformovat tu
či onu oblast fungování státu nebo společenského života, odehrává se diskuse o
takové reformě v jakémsi prazvláštním provinčním vakuu. Jinými slovy: významné
reformy, kterými se u nás zaklínají už od pádu komunismu všechny vlády, se
často odehrávají jakoby mimo širší evropský kontext, ačkoliv je Česko už od
roku 2004 členem Evropské unie.
V 90. letech
vlády samozřejmě zaváděly některé reformy, pro které neexistoval žádný vzor ve
vyspělých západních společnostech. Vytvoření tržního hospodářství z téměř úplně
postátněné a centrálně kontrolované ekonomiky totalitního státu byl
experiment,v při němž jsme se mohli inspirovat tak nanejvýš tím, co navrhovaly
a prováděly postkomunistické země kolem nás.
Podobně tomu bylo
při zavádění politické demokracie, ačkoliv v tomto případě bylo přece jen
možné se nechat inspirovat některými zkušenostmi zemí, které v minulosti
budovaly demokracii na troskách ne sice přímo totalitních, ale autoritářských režimů.
Jakmile ale byly
základy politické demokracie a trhu vytvořeny, měla Česká republika příležitost
se inspirovat fungujícími modely v západoevropských demokraciích. Namísto
toho opakovaně sledujeme při přijímání zásadních reforem oblastí, jako jsou
zdravotnictví, penzijní systém, zadávání státní zakázek nebo školství
experimentování, při němž se čeští politici předhánějí v navrhování
vlastních, často už dopředu nefunkčních řešení.
Zákon o státní
službě je v tomto ohledu evergreenem. Byl pod dlouhých diskuzích přijat
v roce 2002 pod tlakem Unie jako podmínka vstupu. A i když obecně
respektoval požadavky EU na odpolitizovanou státní správu, nesl známky českého
legislativního kutilství. Už tehdy nikoho ani nenapadlo použít jako model jeden
z fungujících modelů státní služby ve vyspělejších zemích okolo nás, jako
třeba ten rakouský nebo německý. Odpověď na otázku proč, nejspíš najdeme ve
skutečnosti, že různé vlády přijatý
zákon opakovaně odkládaly—tedy že politici zákon o státní službě
v podstatě nechtěli. I to je české specifikum.
Svůj vlastní návrh
pak připravila Nečasova vláda. A když se současná koalice rozhodla, že prosadí
svůj vlastní návrh zákona, přišla pro jistotu s dalším ještě odcházející
vláda Jiřího Rusnoka. Pokaždé jsme slyšeli tu samou argumentaci: zákon
z dílny té či oné vlády je špatný,
ten náš je nejlepší.
Proč ale nepřijmout
pro jednou tezi, že nejlepší je to, co skutečně funguje? Proč se čeští reformní
kutilové alespoň jednou nenechají inspirovat modelem, který má v některé
zemi na západ od nás dobré výsledky? A netýká se to zdaleka jen státní správy. V Evropě lze
najít řadu modelů relativně dobře fungujícího zdravotnictví, školství i
zadávání státních zakázek.
Je opravdu tristní
opět poslouchat v tomto kontextu hádky současných koaličních stran, zda
mají nebo nemají být na ministerstvech političtí náměstci, nebo zda mohou být
státní úředníci odměňováni vedle svých platů také smluvně. Tohle všechno přeci
už bylo v zemích, kde státní správa léta dobře funguje, vyřešeno.
Možná by měli čeští
politici vzít konečně na vědomí., že nejsme pupkem světa, že kolo bylo už dávno
vynalezeno. Jinak je bude leckdo po právu podezírat, že se opět snaží za clonou
řečí o zásadní reformě především ušít něco, co bude vyhovovat různým korupčním
zájmům.
ČRo Plus, 27.2.2014