Podle průzkumu veřejného mínění
z dílny agentury STEM důvěřuje Evropské unii jen 34 procent Čechů.
Zdánlivě nejjednodušším vysvětlením nízké podpory je dlouholeté protievropské
tažení politiků Občanské demokratické strany a zejména pak bývalého prezidenta Václava
Klause.
Svůj podíl na propadu podpory má
samozřejmě i samotná EU, která dlouhodobě přešlapuje na místě a
v posledních letech generuje spíše krize než nadějná řešení problémů,
které se nakupily zejména po ekonomické krizi v roce 2008. K tomu je
ovšem třeba dodat, že tento celkově nevábný obraz Unie značně posilují i média,
která si mnohem více libují v jakési unijní patologii než
v komplexních pohledech na komplexní fenomén, kterým EU je.
Svůj díl viny ale nese i evropská
levice. Ta v posledních letech pod tlakem nadnárodního kapitálu a
finančních krizí zejména na jižním okraji Unie přijala šetřivou logiku Německa,
která vyústila do nejrůznějších škrtů. Celá tato filozofie se pak promítla do
tzv. fiskálního paktu, který stanovuje přísné rozpočtové restrikce.
Nic proti smysluplným úsporám, jenže to,
co funguje v Německu, nemusí nezbytně fungovat ve strukturálně slabších
ekonomikách. Anebo jinak: škrty a úspory, které německý sociální stát bez
větších problémů ustojí, mohou ve slabších ekonomikách způsobit vážné oslabení
sociálního státu, navíc doprovázené masivní nezaměstnaností.
Evropská levice, včetně české sociální
demokracie, na tlak německé konzervativní politiky, která se zhmotnila do
převládající politiky EU, nijak výrazně nezareagovala. Ani v začínající
kampani před volbami do Evropského parlamentu neslyšíme, že by škrcení rozpočtů
v členských státech a pokračující deregulaci, která nahrává nadnárodnímu
kapitálu, chtěla výrazně změnit.
V panice, která zavládla po krizi
v Řecku, vznikla až téměř jakási evropská psychóza, v níž byly otázky
dalšího postupu nastoleny téměř osudově: buď se bude postupovat německou
cestou, a kupříkladu daná podoba fiskálního paktu je tudíž nevyhnutelná, nebo se
celý projekt eurozóny a možná celé EU může zhroutit. Evropská levice
v této atmosféře bohužel vůbec nedokázala formulovat alternativní řešení,
které by vycházelo z jejího, spíše než z německého konzervativního pohledu
na sociální stát a potřebu regulace trhů.
V českém kontextu je toto selhání
levice doprovázeno bohužel také jakýmsi podprahovým, když už ne přímo otevřeným
vycházením vstříc často až xenofobním náladám, v nichž se sociálně slabším
skupinám „dělá dobře“ kritikou těch nejslabších, jimž se u nás říká
„nepřizpůsobiví“. Tento populismus se pak často slévá v jeden proud buď
přímo s antievropskými postoji anebo alespoň s neochotou „otravovat“ sociálně
slabší a často i méně vzdělané voliče s namáhavou osvětou na téma Unie. I
proto je podpora pro EU u nás nižší mezi levicovými než pravicovými voliči.
I před ČSSD tak leží velké téma, jak EU
právě svým voličům takříkajíc zpřístupnit. Nebudou stačit jen deklarace o
proevropské otočce současné vlády. Stejně důležité bude „odpojit“ evropská
témata od latentní xenofobie a nacionalismu, jakož i nalézt ve spolupráci
s evropskou levicí alternativu k politice, kterou prosazuje Německo.
Právo, 13.3.2014