V krizi okolo připojení
Krymu k Rusku může leckterý Čech zakoušet nepříjemné reminiscence dvojího
druhu—mnichovské a komunistické. I proto je zajímavé, že někteří čeští politici
a část veřejnosti, kteří se Ruska zastávají, tak snadno ignorují, že rétorika
sudetských Němců v Československu v druhé polovině 30. let minulého
století byla téměř identická s rétorikou Rusů, když ti dnes mluví o potřebě
chránit Rusy na Krymu před údajným fašistickým režimem na Ukrajině a práva na
sebeurčení se domáhají silou.
I Československo bylo líčeno jako
nedemokratický utlačovatel práv německé menšiny. Dokonce ani Hitler, který se postavil do role
jejího ochránce, ale nevtrhl do Sudet, kde by pak zorganizoval před namířenými
zbraněmi referendum o odtržení. Svého nakonec dosáhl vydíráním západních
mocností, které mu, prý v zájmu míru, odtržení Sudet v Mnichově odkleply.
Postup jiný, výsledek stejný:
Sudety skončily za jásotu etnických Němců v rukou Hitlera, Krym je nyní za
jásotu Rusů v rukou Putina. Jisté je, že ukáže-li západní svět vůči Rusku
stejnou slabost, jakou ukázal v roce 1938 vůči Hitlerovi, obsadí Putin i
další části Ukrajiny. A možná nejen Ukrajinu.
Nepříjemné historické reminiscence
navozuje i doktrína, která se s okupací pojí. Když Sovětský svaz vtrhl
v roce 1968 do Československa, formuloval Leonid Brežněv doktrínu „omezené
suverenity“, podle které má Sovětský svaz právo chránit socialismus
v sovětském bloku. Kreml nám nyní oznámil, že Rusko si vyhrazuje právo
chránit Rusy v jiných zemích.
Kolik Rusů je k tomu
potřeba, a co konstituuje pošlapávání jejich práv, evidentně závisí jen na
mínění Kremlu. Mít v kterékoliv zemi ruskou menšinu se tak stává ve světle
současného chování Moskvy rizikovým faktorem.
Pokud jde o Ukrajinu, nový režim
v Kyjevě se dostal k moci sice s pomocí ulice, což jistě může
vzbuzovat otázky o jeho legitimitě, ale není známo, jak tvrdí Rusové, že by
nějak výrazně ubližoval Rusům kdekoliv na Ukrajině, a vůbec už ne na Krymu.
Na dění na Majdanu se bezpochyby
přiživily různé neonacistické a ultranacionalistické skupiny, jeho jádro však
tvořili lidé, kteří prostě nesouhlasili s politikou Viktora Janukovyče.
Demonstrovali celé týdny neobyčejně mírumilovně—až do okamžiku, než do nich
začali střílet.
Občas je třeba věci pojmenovat
jasně. Nový režim v Kyjevě je v podstatě demokratický, i když na něm
parazitují různé neofašistické skupiny. Zato režim v Rusku je dnes už v podstatě
neofašistický, ačkoliv na svých okrajích ještě z různých důvodů toleruje
opozici.
U nás máme zatím svobodu. Ti, kdo
brání Putina, mají krátkou historickou paměť. Z naší historie
víme, že když expanzivní diktátor vycítí slabost, využije toho. Lord
Chamberlain naivně mluvil po příjezdu z Mnichova o záchraně míru a o
Československu jako o zemi, „o níž nic nevíme“, a proto ji lze obětovat. Už za
rok musela do války s Hitlerem jít i Velká Británie.
Stejně tak dnes nemusí být v bezpečí
před Putinem ani země, jejichž někteří politici tvrdí, že Ukrajina je jen
jakýsi podivný, prý umělý stát, o němž nic
nevíme, takže proč Rusům nevyhovět.
ČRo Plus, 19.3.2014