Rusko obhajuje invazi na
Krymu s argumentem, že má právo chránit práva etnických Rusů v jiných zemích. Naposledy to zopakoval ruský
ministr zahraničí Sergej Lavrov. Dodal, že „chránit etnické Rusy žijící v cizině
bude Moskva „politickými a diplomatickými prostředky“.
Kdyby zůstalo u politických a diplomatických prostředků, mohli bychom
snad namítat jen tolik, že „etnický Rus“ je něco jiného než „ruský občan“.
Neboť jak se takový etnický Rus vlastně pozná? Je to člověk mluvící primárně
rusky a hlásící se k ruské kultuře, i když už je třeba občanem jiného
státu?
Na Krymu ovšem ve jménu údajné ochrany Rusů nahradila Moskva politické a
diplomatické prostředky vojenskou silou. Jde o jakousi novou verzi doktríny „omezené
suverenity“, kterou vyhlásil generální tajemník sovětské komunistické strany
Leonid Brežněv v souvislosti s invazí v Československu
v roce 1968.
Doktrína tehdy zněla, že Sovětský svaz má právo–i s nasazením síly–bránit
socialistický režim v zemích sovětského bloku. Co onen správný „socialismus“
byl, záviselo tehdy na interpretaci Kremlu stejně, jako dnes na této
interpretaci závisí, kdo je „etnický Rus“ a jaká práva etnických Rusů jsou
pošlapávána natolik, že je to už dost, aby Moskva politicky, diplomaticky nebo
dokonce vojensky zasáhla.
Stejně jako byla ochrana „socialismu“ jen zástěrkou pro ruské imperiální
a další zájmy, je jím dnes údajný strach o Rusy v jiných zemích. Lidské
životy—včetně miliónů ryzích Rusů—přitom nikdy nestály na žebříčku hodnot v Rusku
velmi vysoko.
I když jde jen o zástěrku, měly by se země, kde žije ruská menšina, mít
na pozoru, když už se jednou Moskva rozhodla, že skutečné záměry bude halit do
jazyka ochrany práv etnických Rusů. V Česku se od roku 1989 postupně mnoho
Rusů usídlilo. Praha se stala základnou rusky mluvících
mafií, jak občas připomenou—varovně, ale zároveň jaksi bohorovně–zprávy
českých tajných služeb. Navíc u nás působí nemálo ruských „podnikatelů“, kteří jsou
přímo navázáni na oligarchické struktury, které stojí za Putinových režimem.
Součástí vzpoury na Ukrajině přitom byla pro Putina nebezpečná revolta
proti oligarchické a mafiánské kleptokracii, zaštítěné Viktorem Janukovyčem.
Proti Ukrajině bylo třeba nějak zakročit–a nový režim vzešlý z oné vzpoury
očernit coby fašistický–už proto, že by se bacil vzpoury proti totálně zkorumpovanému
a neliberálnímu režimu, mohl–podobně jako bacil „socialismu s lidskou
tváří“ v roce 1968–přenést do samotného Ruska.
Anexí Krymu zabil tak Putin několik much jednou ranou. Nacionalistické
vášně rychle překryly rostoucí ekonomické potíže Ruska v poslední době a
zvedly Putinovi popularitu. A kyjevskou
revoltu (na níž se sice přiživili ukrajinští nacionalisté i neofašisté, ale
která byla ve skutečnosti primárně vzpourou proti oligarchickému režimu
navázanému na Rusko) lze líčit jako fašistický puč, což otevírá dveře
k případným anexím dalších částí Ukrajiny ve jménu ochrany Rusů proti
fašistům.
Jisté je, že ve světle toho, co nyní Kreml vyhlašuje o potřebě chránit
Rusy kdekoliv, mělo by být prioritou českých tajných služeb se na nejrůznější
podivné ruské „podnikatele“, jakož i na řadu podivných ruských spolků u nás
důkladně zaměřit. A naopak: Česko by se mělo otevřít těm Rusům, jejichž
občanská práva se při současném návratu diktátorských poměrů do Ruska, ocitají
v nebezpečí.
Právo, 24.3.2014