Ministr zahraničí
Lubomír Zaorálek vystupuje v současné krizi okolo anexe Krymu Ruskem
neobyčejně rozhodně a v českém kontextu i principiálně. Není divu, že jeho
počínání rozohňuje jak zastánce tradiční české přikrčenosti, tak ty, kteří
chtějí ruské chování z nejrůznějších důvodů omlouvat či relativizovat.
V jednom ale
Zaorálek tak úplně pravdu nemá. Prohlásil kupříkladu, že ve chvíli, kdy začneme
pořádat referenda o hranicích, „jsme v pekle“.
Takový výrok
z úst ministra zahraničí zní přinejmenším vágně a zasluhoval by upřesnění.
Například v tom směru, že vedle principů suverenity a teritoriální integrity
států v moderním světě existuje nepochybně také právo na sebeurčení.
Referendum o
sebeurčení, které může vyústit do případné změny hranic, není žádnou cestou do
pekel, pokud se koná podle závazných, transparentních a všemi stranami uznaných
pravidel hry. Plánované referendum o nezávislosti Skotska je kupříkladu
výsledkem demokratického procesu jak uvnitř samotného Skotska, tak
v širším kontextu Velké Británie. Jen málokdo by mohl jeho výsledek, ať už
bude jakýkoliv, zpochybňovat coby „cestu do pekel“.
Podobná situace
může nastat ve francouzsky mluvící části Kanady po příštích volbách. Státy
nejsou vytesány do kamene coby věčné útvary, zvlášť když v nich žijí různé
národy.
Problémem jsou
referenda o hranicích bez předchozího jednání a shody dotčených stran na tom,
co výsledek referenda bude znamenat. Při rozpadu bývalé Jugoslávie se právě
jednostranná referenda stala sudy střelného prachu. Mohlo se jím stát i případné referendu při
rozpadu Československa, pokud by se konalo jen v jedné republice—s
výsledkem, který by ta druhá neuznala.
Nejhorší variantou
je ovšem referendum, které zinscenovalo před namířenými samopaly Rusko na
Krymu. Poškodilo úplně všechny. Ačkoliv totiž nikdo nepochybuje, že Rusové na
Krymu většinově opravdu chtějí být součástí Ruska, referendum zorganizované po
právě proběhlé invazi je výsměchem všem pravidlům hry a bude přičlenění Krymu k Rusku
na dlouhou dobu činit nelegitimním.
Nevydělá na tom ani
Rusko. Kdyby se bylo pustilo do možná pracného jednání s Kyjevem, včetně
nabízení ekonomických stimulů, a referendum by nakonec Krym zorganizoval pod
záštitou mezinárodního společenství s pomocí jasně dohodnutých pravidel,
těžko by mohl někdo o právoplatném místě Krymu uvnitř Ruska pochybovat.
Cestou do pekel
jsou tak nikoliv jakákoliv referenda o sebeurčení, ale pokusy obejít před
jejich pořádáním jednání, demokratické procedury i mezinárodní společenství. V tomto
kontextu má Zaorálek pravdu, když říká, že je znepokojen, když představitelé
některých států vítají Putinovy výroky o právu na sebeurčení.
Právo, 27.3.2014