Když prezident
Barack Obama oznámil na začátku svého prezidentství „reset“ vztahů
s Ruskem, asi si jen těžko mohl představit, že o skutečný „reset“ se o
šest let později postará ruský prezident Vladimír Putin. Nikoliv ale ve
vztazích Ruska s USA, ale ve vztazích mezi USA a Evropskou unií.
Putin se svým
záborem Krymu, jakož i agresivními gesty, které předvádí na hranicích
s Ukrajinou, zasloužil o výrazné oživení vztahů mezi EU a USA. Je tak
docela dobře možné, že jedním z jeho
hlavních politických odkazů bude v budoucnosti výrazné posílení
transatlantické obchodní, ekonomické, politické a vojenské spolupráce.
Summit EU-USA,
který se konal uprostřed týdne v Bruselu, totiž ukázal, že Putinova hrozba
geopolitickému uspořádání, které se vynořilo po roce 1989, může akcelerovat
jednání o Smlouvě o Transatlantickém
obchodním a investičním partnerství (TTIP), která by vytvořila zónu volného
obchodu mezi EU a USA.
Putin svým jednáním také pootočil ručičku na geopolitickém kompasu, kterým
se v posledních letech řídil americký prezident Barack Obama. On i většina amerického
politického establishmentu se v posledních letech orientovali na vztahy s dálným
Východem. Evropa se zdála být navzdory svým ekonomickým problémům politicky
stabilní. Americké angažmá v rámci NATO sláblo.
Američtí politici si nyní ale uvědomili, že Evropa není bitevním polem
minulosti. Putinovo počínání oživilo vzpomínky na bipolární dělení světa z dob
před rokem 1989. Můžeme se samozřejmě tázat, zda je to užitečné, jisté ovšem
je, že takové vidění odstraňuje z americko-evropských vztahů nánosy
balastu a vrací je k podstatným věcem.
USA a EU se dokázaly velmi rychle dohodnout na sankcích vůči Rusku
s tím, že další mají v zásobě pro případ, že by Putin nezůstal u
anexe Krymu. Rozjely se také přípravy na přehodnocení evropské energetické
politiky tak, aby se–i s americkou pomocí—stala EU méně závislou na
Rusku.Úplně na prázdno nevyjde ani Obamova kritika těch evropských spojenců v NATO,
kteří dostatečně nepřispívají na vojenské rozpočty.
Jakkoliv se může zdát, že odpověď USA a EU na Putinovo imperiální
dobrodružství je zatím nedostatečná, v euro-amerických vztazích oživila
dynamiku, která je pro Rusko zničující. Už proto, že Rusko je mnohem více
propojené se západními finančními trhy a ekonomikou, než si Putin možná
připouštěl.
Už jen pod vlivem prvních sankcí a
strachu z nestability nastal masivní odliv kapitálu z Ruska—a to jak
toho v rukou zahraničních investorů, tak peněz domácích oligarchů. Rubl
začal významně slábnout. Pokud by k tomu EU přidávala postupné omezování
závislosti na ruských energetických zdrojích, bude mít Rusko velké problémy. Ekonomicky
je dnes v podstatě jakýmsi „ropným emirátem“, který vyváží suroviny, aniž by
sám—kromě zbraní—vyráběl cokoliv, co může ve velkém exportovat.
Velké mocnosti se v minulosti řídily heslem „rozděluj a panuj“.
Putinovi se ale podařilo docílit ve vztazích mezi USA a EU, jakož i uvnitř EU,
spíše opaku. Ba, dá říct, že dosáhl
zdánlivě nemožného: tím, že je v pozadí
jeho akcí iracionální nepřátelství vůči Západu, nalil poněkud skomírající
západní civilizaci novou krev do žil.
Právo, 31.3.2014