Nejzásadnějším
problémem české demokracie v současnosti není, zda se prosadí více
pravicová či naopak více levicová politika. Ostatně současná koalice je
rozkročená přes politický střed.
Hrozbou je v prvé
řadě útok proti stranické politice a parlamentarismu, který reprezentují
„antipolitické“ hnutí ANO Andreje Babiše a Úsvit Tomia Okamury. Doplňuje je nesystémová
komunistická strana, která, ač nevystupuje proti stranictví, se s nimi shodne
na odporu k „užvaněné“ parlamentní demokracii.
Anti-parlamentní
muziku tvrdí prezident Miloš Zeman, který vloni parlamentní demokracii na
dlouhé měsíce paralyzoval s pomocí vlastní „vlády odborníků“. Že by se mu líbila
vláda silné ruky, Zeman ani moc neskrývá. Kupříkladu když chválí maďarského
premiéra Viktora Orbána jako skutečného lídra.
Což o to,
české politické strany si skutečně u veřejnosti „zavařily“ svojí hašteřivostí,
benevolencí vůči systémové korupci a prosazováním neprůhledných kmotrovských a
klientelských zájmů. Jenže alternativy v podobě antipolitických hnutí,
KSČM a prezidenta s autoritářskými choutkami jsou horší.
Zatímco
Úsvit a KSČM mohou zatím tak nanejvýš kritizovat z opozičních lavic, ANO a
prezident mají reálný podíl na moci. A zdá se, že se postupně sbližují.
Padne-li vláda, můžeme se dočkat následného pokusu dua Babiš-Zeman přerýsovat
mapu české demokracie.
Hlavním dnešním
úkolem demokratických stran tak není předvádět svoji levicovost či pravicovost,
ale postavit hráz antipolitice a antiparlamentarismu.
ČSSD,
KDU-ČSL, ODS a TOP 09 mají dohromady 105 hlasů, což je v současnosti možná
právě ta křehká většina, která nás dělí od nástupu nějaké formy autoritářství,
ať už ji primárně bude reprezentovat miliardář, který si myslí, že stát je jeho
firma, nebo spíše prezident, který se už jednou pokusil posunout náš ústavní
systém k prezidentské republice.
Pokud bude
pokračovat babišovsko-zemanovský útok na parlamentní demokracii, měly by ODS a TOP 09 otevřeně deklarovat, že podpoří v případě
potřeby menšinovou vládu ČSSD a KDU-ČSL. Neznamenalo by to nezbytně vystavení
jakéhosi bianco šeku Sobotkovi, jen jasné stanovisko k tomu, co je
momentálně skutečně důležité.
Sobotka a
s ním i parlamentní demokracie by tak dostali do ruky mocnou zbraň. Bez
toho, že by vláda musela padnout, by na pokračující Babišovy a prezidentovy destabilizující
kroky mohl premiér reagovat pohrůžkou, že z vlády odvolá Babiše i další ministry ANO.
Ke svému
odvolání Babiš ostatně Sobotku jízlivě
vyzval, když ten se nedávno odvážil požadovat, aby se Babiš rozhodl, zda je
podnikatel nebo politik. Možná by se polický podnikatel Babiš začal chovat
jinak, kdyby věděl, že pravicové strany o obraně parlamentní demokracie jen
nemluví, ale nabízejí v zájmu její obrany Sobotkovi záložní řešení.
Právo, 12.4.2014