„Manévry proti
Babišovi nepomohou“, píše Lukáš Jelínek (Právo, 14.4.2014) v reakci na můj
text „Jak uchránit parlamentní demokracii“ (Právo, 12.4.2014).
Správně upozorňuje,
že pokud by sociální demokracie, lidovci, občanští demokraté a TOP 09 na
základě společné dohody „poslali Babiše k šípku“ s tím, že by ODS a TOP 09
podpořily menšinovou vládu ČSSD a KDU-ČSL, jediným výsledkem by bylo posílení
Babišova ANO a Úsvitu Tomia Okamury.
Smyslem mého textu
ale nebylo vybízet, aby zmíněné demokratické strany „poslaly Babiše
k šípku“, ale aby ODS a TOP 09 zvážily, zda by neměly deklarovat, že v případě, že by sbližování Babiše a
prezidenta Miloše Zemana mělo vyústit do pádu vlády vedené premiérem Sobotkou,
nabídnou v zájmu ochrany parlamentní demokracie raději svoji podporu
menšinové vládě ČSSD a KDU-ČSL.
Je samozřejmě
možné, že by bylo netaktické „poslat Babiše k šípku“ i za takových okolností, protože by
vskutku i pak hrozilo nebezpečí, že spolu s Úsvitem a komunisty,
s nimiž by se ANO ocitlo v opozici, před příštími volbami jen sbíral
voličské body.
Mohli bychom ale také
argumentovat, že je-li hrozbou parlamentní demokracii u nás spojení
Babiš-Zeman, pak by vzhledem k malé pravděpodobnosti, že by Zeman znovu
kandidoval na prezidenta v roce 2018, nehrozil při udržení Sobotkovy vlády
do konce roku 2017 nástup mocenského tandemu prezidenta a miliardáře
pohrdajících parlamentarismem.
Navíc, pokud by ODS
a TOP 009 nechaly menšinovou vládu vládnout rozumně, nemuselo by automaticky
k nárůstu preferencí ANO a Úsvitu dojít, stejně jako voliči nakonec
ocenili celkově rozumné vládnutí Zemanovy menšinové vlády v letech
1998-2002, ač byla zaštítěna problematickou opoziční smlouvou. Deklarování
případné podpory pro menšinovou vládu ČSSD a KDU-ČSL pro případ, že by se Babiš
chtěl Sobotky zbavit, jsem tedy navrhl jako primárně „disciplinující“ opatření
vůči Babišovi.
Jeho zklidnění pod
pohrůžkou, že ho demokratické strany mohou v krajním případě „poslat k šípku“,
by nakonec mohlo vést i k produktivnějšímu vládnímu využití jeho nemalých
zkušeností a snah zefektivnit fungování státu. Mohl by tak možná lépe
soustředit na odbornou agendu, k níž má určitě co říct, spíše než na
populistické politikaření, které přitom opakovaně popírá tvrzeními, že není
politik.
Právo, 15.4.2014