Pro někoho možná matoucí název
tohoto textu poukazuje k zásadnímu strukturálnímu problému Ústavu pro studium
totalitních režimů, který se opět pěkně vyjevil při volbě nového ředitele. ÚSTR, ač má s pomocí archívů bývalé státní
bezpečnosti zkoumat historii, se už od svého vzniku zabývá převážně sám sebou. I
v čele s novým ředitelem tak bude činit dál.
Je tomu tak proto, že byl od
počátku chybně zkonstruován. Místo toho, aby byl vytvořen jako vpravdě
„veřejnoprávní“ instituce, vznikla instituce politická, jejíž radu, která vybírá ředitele ústavu, volí Senát. Do
vínku také dostal problematický název, v němž slovo „totalitní“ musel
definovat Parlament.
Ústav bylo přitom možné vytvořit
buď jako pobočku nějakého již existujícího historického ústavu s tím, že
by se vzhledem k citlivým údajům, které zpracovává, řídil speciálním
režimem. Anebo bylo možné zákonem taxativně vyjmenovat nějakých 15 významných
společenských institucí, které by do rady ústavu jmenovaly své zástupce bez politické
interference.
Nestalo se, což má dva zásadní
dopady. Tím prvním je skutečnost, že rada, která má na činnost ústavu dohlížet,
je zpolitizovaná už tím, jaká senátní většina ji zvolila. I kdyby byli radní
andělé, budou obviňováni z toho, že jsou někomu politicky zavázáni, mají
nějakou vlastní politickou agendu.
Druhým dopadem je, že v případě
takto zkonstruované instituce je v podstatě nemožné zabránit podezřením,
že nejedná ve svých některých výstupech na politickou objednávku. Ve
zpolitizovaném ústavu bude vždy předmětem kontroverzí, kdo, a základě jakých
politických konexí, má k jeho potenciálně výbušným archiváliím přístup a
kdo organizuje výstupy směrem na veřejnost.
Výsledkem nešťastného způsobu,
jímž byl ÚSTR vytvořen, je, že je od svého vzniku zcela ponořen do vlastních
problémů a kontroverzí, které znehodnocují i jeho vědecké výstupy. Různé kliky
působící v ÚSTR, či se okolo něj formující, spolu vedou v podstatě
politické války. Hrozí se žalobami, píši se pomlouvačné texty, kádruje se znovu
a znovu každý nově zvolený ředitel.
I právě zvolený ředitel Zdeněk
Hazdra se jistě dočká očerňování. Neúspěšní kandidáti se budou nejspíš soudit,
v médiích vypukne řež mezi různými klany.
ÚSTR je tak ve stávající podobě
mnohem více institucí vhodnou ke studiu naší poněkud patologické současnosti,
než institucí vhodnou pro objektivní studium a archivování minulosti. Mají se
ale vydávat ze státního rozpočtu stamilióny na instituci, která je mnohem více
jakýmsi absurdním zrcadlem české současnosti, než institucí vpravdě historicko-badatelskou?
Když nově zvolený ředitel oznamuje,
že se pokusí situaci v ÚSTR zklidnit, je to jen zbožné přání. Problém
totiž není v prvé řadě osobnostní–jakkoliv ÚSTR evidentně přitahuje
především lidi posedlé kádrováním a kontrolováním historie. Je to problém institucionální.
To nejužitečnější, co by mohli
politici ve vztahu k ústavu udělat, je vystavět ho znovu–na zcela jiných
základech. A ať už by byla jeho nová architektura jakákoliv, má naději fungovat pouze v případě, že od něj dají ruce
pryč samotní politici a s nimi spřízněné klany.
Právo, 18.4.2014