Jakkoliv by
si asi většina společnosti přála, aby se státu podařilo zabavit majetek
nejrůznějším podezřelým zbohatlíkům, bude to velmi složité. Už proto, že
v současné Evropské unii může sloužit jako jistá inspirace jen Slovensko,
kde zákon o prokazování původu majetku platí od začátku roku 2011. A tam se
zákon ukázal být v podstatě neúčinný.
V některých
evropských zemích se platí daň z bohatství. Z členských států EU je
tomu v současnosti tak jen ve Francii, mezi nečleny jsou to Norsko a Švýcarsko.
Jenže ačkoliv je s touto daní spojeno prokazování výše majetku, tedy
majetkové přiznání, je to něco jiného než prokazování původu majetku.
Na
Slovensku platí, že kdokoliv má podezření, že jiný
člověk se dostal k majetku nelegální cestou, může to oznámit finanční policii. Iniciovat
řízení mohou i samy státní instituce. Podezřelý, proti kterému bylo zahájeno
řízení, pak musí před soudem prokázat, že majetek získal legálně. Pokud je rozdíl
mezi prokazatelnými příjmy a skutečným majetkem dotyčného větší než 1500násobek
minimální mzdy, soud může rozhodnout o propadnutí tohoto rozdílu ve prospěch
státu. Během dvou prvních let platnosti zákona nedošlo
ani k jedné konfiskaci, ačkoliv udání byly desítky.
Jako mnohem účinnější se ukázala činnost tzv.
daňové Kobry, což je speciální tým na odhalování daňových úniků, který společně
ustavily orgány činné v trestním řízení a finanční správa. Slovenská Kobra
odhalila úniky ve výši desítek miliónů eur. Nedávné oznámení české vlády, že zřizuje obdobu Kobry
i u nás je tedy smysluplné.
Že zákon o prokazování majetku u nás ještě čeká
mnoho úskalí, ostatně otevřeně přiznala v rozhovoru pro tento deník i
náměstkyně ministra financí Simona Hornochová (Právo, 23.4.2004).
V koalici panuje spor už o to, zda postihovat spíše
osoby, které původ majetku nemohou prokázat, nebo přímo neprokázaný majetek.Není
také jasné, zda takový majetek pouze
zdanit nebo přímo zabavovat. Navíc už
dnes je možné zabavovat majetek získaný z prokázané trestné činnosti.
Speciální daň uvalená na neprokázaný majetek by v podstatě
zlegalizovala to, co by vlastníkovi z neprokázaného majetku zůstalo.
Zabavování neprokázaného majetku by zase zcela jistě narazilo na ústavní
úskalí. Problematické mohou být zejména návrhy přenést důkazní břemeno na nařčené
osoby—a to dokonce a i za předpokladu, že obvinění by vzešlo od finančního
úřadu, jak předpokládá jeden ze zvažovaných návrhů.
Je tedy třeba najít řešení, na němž bude nejen
široká shoda odborníků i politiků, ale které nebude vystaveno riziku, že ho
zruší Ústavní soud. Problematických bodů
je přitom mnoho: od nepřípustných zásahů do soukromí, po možné porušení
vlastnických práv, až k porušení presumpce nevinny či nepřípustnosti
retroaktivity.
Politici tvrdí, že nějaký zákon postihují lidi
s podezřele nabytými majetky chtějí přijmout už kvůli silné společenské
objednávce. Jenže až hlavy politiků po důkladných debatách poněkud vychladnou,
dá se spíše předpokládat, že raději než riskovat blamáž v podobě ústavně
napadnutelného řešení, budeme se muset smířit s tím, že podezřelé majetky
získané před lety jejich vlastníkům už nikdo nesebere. I proto, že už si
většina z nich opatřila pro takové majetky „rodokmen“ nebo je převedla do
zahraničí.
Je dost pravděpodobné, že v nejlepším případě bude
platit zákon postihující nějakým způsobem rozdíly mezi deklarovanými příjmy a
majetkem za nějaké nepříliš dlouhé uplynulé období, k čemuž by možná stačila
novela daňových zákonů.
Právo, 25.4.2014