Podle průzkumů
veřejného mínění vede hnutí ANO o několik procentních bodů před sociální
demokracií jak ve volebních preferencích týkajících se nadcházejících voleb do
Evropského parlamentu, tak případných voleb do Poslanecké sněmovny. Důvodů je celá
řada. Hodně se mluví zejména o pokračujícím zklamání českých voličů
z počínání tradičních politických stran.
Jako jistá
laboratoř, v níž se pěkně vyjevují rozdíly mezi „antipolitickým“ hnutím
ANO a tradiční politickou stranou, jakou je ČSSD, může posloužit i současné
dění okolo sociálně demokratických hejtmanů, kteří se museli rozhodnout, zda si
zároveň ponechají poslanecké mandáty. Někteří, jako jihomoravský hejtman Michal
Hašek, se poslaneckého mandátu vzdali. Jiní, jako karlovarský hejtman Josef
Novotný, si ho ponechají—i navzdory stranickému usnesení, které kumulaci funkcí
nedoporučilo.
Pro některé voliče
může být toto dění v ČSSD výrazem vnitrostranické demokracie, v níž
nejvyšší orgány strany mohou jistá opatření silně doporučovat, ale nemohou je
vynucovat, takže nakonec záleží na svobodné vůli jednotlivých politiků.
Pro jiné voliče je
ovšem právě tento způsob fungování strany jen dalším dokladem paralýzy, která
tradiční strany zachvátila. A která, může se mnohým zdát, má navzdory řečem
dotčených politiků o službě veřejnosti nakonec vždy něco společného
s velkými penězi, bojem a moc i vlivem.
Andrej Babiš, který
stvořil , vede a de facto vlastní hnutí
ANO, se takovými podružnostmi, jako je vnitrostranická demokracie, nemusí
obtěžovat. Jinými slovy: zatímco předseda ČSSD a premiér Bohuslav Sobotka musí
jak ve věci kumulací funkcí, tak v případě všech složitějších politických
rozhodnutí hledat konsensus, Babiš se ničím podobným nezdržuje.
Především on sám je
hnutí ANO. Je nemyslitelné, že by se mu někdo uvnitř netransparentních struktur
hnutí vážně postavil.
Na veřejnost to
zatím, jak se zdá, působí spíše pozitivně. Babiš se nemusí zdržovat ani na
vládní úrovni, ani v rozhovorech s médii tím, co si snad myslí, nebo
chtějí členové jeho hnutí, včetně skupiny osobností, které k ANO přilákal.
Jeho slovo je pro hnutí zákon. Dává mu to pružnost a zdání akčnosti. Vůči koaličním partnerům může využívat momentu
překvapení, když najednou změní stanovisko—kupříkladu v otázce vyjednávání
s církvemi o finančních kompenzacích.
Čelní členové ANO to
nekritizují, většinou už jen disciplinovaně vysvětlují, proč je vůdcovo
rozhodnutí správné. Části české veřejnosti, zatím příliš neuvyklé občasné
těžkopádnosti demokracie, to evidentně imponuje.
Je jistě pravda, že
by si ČSSD mohla frašku s rozhodováním hejtmanů o tom, kolik funkcí
zvládnou, ušetřit, kdyby stranické centrum mělo větší pravomoci tyto lidi
trestat. Jenže i takový přesun pravomocí směrem ke stranickému vedení se může
v demokratické straně udát jen na základě demokratického rozhodnutí
sjezdu.
Dosavadní úspěch
Babiše ukazuje, že mnoho našich spoluobčanů tyto zákruty demokracie frustrují. I proto zatím stoupající počet voličů nevidí,
že odpovědí na těžkopádnost některých demokratických procedur není hnutí, které
je jen výrazem momentální vůle svého vlastníka a vůdce v jedné osobě. A že
stát případně vedený takovým „hnutím“ může být nakonec stejně vnitřně
nedemokratický jako toto hnutí samo.
Právo, 28.4.2014