Budeme-li
parafrázovat jeden slavný výrok, největší problém s českým vstupem do
Evropské unie, od nějž právě uplyne deset let, spočíval v tom, že se Češi
skoro vůbec neptali, co mohou udělat pro Unii, ale ptali se převážně, co může
Unie udělat pro ně. Tyto přínosy členství pak navíc vnímali především v utilitárně
ekonomické rovině.
Dokud české
hospodářství rostlo, podpora pro Unii byla stabilní. Od roku 2008, kdy došlo
k hospodářské krizi, která postihla nejen nás ale i velké země Unie
platící eurem, podpora klesá. Přílišný důraz na hmatatelné ekonomické dopady
členství, jenž souvisel se silně ekonomizujícím diskurzem, který převládal
v naší politice, byl navíc doprovázen i malou ochotou využít potenciálu,
který členství v EU nabízelo v jiných oblastech.
Unie už během
přístupových rozhovorů nabídla kandidátským zemím neobyčejně bohaté „know-how“
v oblasti institucionální a právní modernizace. Pokud by kandidátské země
byly schopny těchto znalostí i zkušeností plně využít, znamenalo by to pro ně
po dekádách komunismu vpravdě civilizační skok.
Některé země
nabízené pomoci dokázaly využít lépe než ostatní. Kupříkladu Estonsko nebo
Polsko. Česká republika byla naopak ve vztahu k tomu, co si jako nová
členská země mohla z nabízené pomoci vzít, buď pasivní, nebo v horším
případě dokonce odmítavá.
Celá jedna
vlivná skupina politiků, zejména na občanské pravici, využívala
k politickým účelům tradiční českou nedůvěru k vnějšímu světu.
V zemi, která byla v minulosti provincií Vídně, Berlína, a nakonec i
Moskvy, bylo poměrně snadné vykreslovat Unii jako kohosi, kdo nám chce zase
jednou diktovat.
V praxi to
znamenalo, že zatímco během přístupových jednání Česká republika musela chtě
nechtě přijmout alespoň nezbytné minimum modernizačních opatření, jakkoliv si
přitom mnozí politici už tehdy stěžovali, po vstupu začaly vlády tento transfer
know-how aktivně brzdit.
A nebyly to jen
vlády pravicové, jak se často zdůrazňuje.
Už vláda Jiřího Paroubka v roce 2005 odložila účinnost zákona o
státní službě, což byla možná nejdůležitější institucionálně-modernizační
norma. Zpolitizovaná státní správa pak přispívala nejen k rostoucí korupci,
ale i k opakovaným selháním státu v mnoha oblastech.
Vlády vedené ODS
v letech 2006 až 2013 pak k tomuto svého druhu bojkotu důležitých
institucionálních zlepšení nabízených Unií přidaly ve spolupráci s prezidentem
Václavem Klausem i odmítavé reakce vůči téměř všem reformních iniciativám Unie.
Možná je tedy na
místě neptat se u příležitosti desátého výročí vstupu, co vše nám členství
v Unii přineslo, ale spíše se ptát, co všechno jsme vlastní vinou nedokázali
využít, a snad se z toho do budoucna i poučit.
Unie má jistě
mnoho problémů, ale Češi ji zatím v řešení těchto problémů nikterak
nepomohli. Nepomohli tím ovšem bohužel ani sobě, protože jsme se sami
vyšachovali na okraj evropského dění, což nyní přispívá k rozšířenému,
poněkud ublíženeckému názoru, že nemáme v EU žádoucí vliv.
Jisté je, že dlouholeté
politické kverulantství vůči Bruselu způsobilo, že jsme nebyli schopni využít potenciál,
který se s členstvím středně velké země uprostřed Evropy pojil, přičemž se
toto selhání netýká zdaleka jen nevyužitých či
rozkradených evropských miliard.
ČRo Plus, 30.4.2014