Právě
končící první dekáda členství České republiky v Evropské unii se stala
příležitostí k všemožným úvahám o přínosech a negativních dopadech našeho
členství. Mnohé z těchto úvah jsou podnětné, ale většina pomíjí cosi, co bychom
mohli nazvat „nehmatatelnými efekty“.
Možná
nejlépe vystihl podstatu těchto nehmatatelných efektů kdysi Václav Havel, který
na narůstající euroskepsi mnoha Čechů reagoval zdánlivě humornou poznámkou, že
by se jednou za rok měl vyhlásit týden bez Evropské unie.
Na několik
dní by se obnovily hraniční kontroly, platila by se opět všemožná cla, studenti
studující v ostatních zemích EU, stejně jako lidé v těchto zemích pracující, by
se museli vrátit domů. Na čas by ustal volný pohyb zboží, osob i kapitálu.
Mohly by také přestat platit nejrůznější normy i spotřebitelské standardy EU,
které nám údajně znepříjemňují život.
Možná by se
leckdo na chvíli zaradoval, že si může koupit banán či okurku libovolného zakřivení,
ale mnozí z nás by si nejspíš rychle uvědomili, třeba při pouhé návštěvě
supermarketu, že jsme se bez norem EU octli ve spotřebitelské džungli—v našem
případě odvislé od libovůle nejrůznějších českých podnikatelských vykuků nebo
importérů často nebezpečného zboží bez potřebné certifikace z rozvojového
světa.
Zjistili
bychom také, že částečné právní i byrokratické šero, které u nás politici
dokázali udržet navzdory EU pod tlakem nejrůznějších „podnikatelských“ lobby,
je během týdenního vypnutí Unie o poznání šeřejší. A pokud by bylo možné na
týden retroaktivně vymazat i nejrůznější projekty financované z eurofondů, asi
bychom se divili, co všechno okolo nás najednou zmizelo.
Nehmatatelným
efektem je i přítomnost zahraničního kapitálu, který by k nám bez členství v EU
nikdy nepřišel. Ostatně představitelé některých velkých firem, které dnes tvoří
páteř naší ekonomiky, ještě před vstupem ČR do Unie v soukromých rozhovorech
bez obalu zdůrazňovali, že do Česka by bez příslibu brzkého členství nešli.
Pracovní
síla už tehdy byla levnější na východ od nás a výhodná geografická poloha není
vše. Zvlášť když by se bez peněz z EU postavilo ještě méně
dopravně-infrastrukturních projektů, než kolik jsme jich kvůli naší národní
„zálibě“ v rozkrádání, korupci a byrokratickém šlendriánu (ne)postavili.
O často
mamutích investicích u nás nakonec v náš prospěch rozhodla právě jistota
investorů, že budeme přináležet k obrovskému jednotnému trhu. Jakož i příslib
politické a institucionální stability, který se s členstvím v EU automaticky
pojil.
Do jisté
míry „nehmatatelný“ je také pozvolný odliv tradičního českého provincialismu, k
čemuž náš pobyt v bezpochyby EU přispívá. Jakkoliv se někteří politici mocně
snaží duchy nacionalismu i české nedůvěry k vnějšímu světu probouzet a
politicky z nich profitovat, nejsou příliš úspěšní. Dokážou sice dost našich
spoluobčanů přimet k tomu, aby spolu s nimi na leccos „evropského“ brblali, ale
nedokážou je většinově přesvědčit, že by nám mimo EU bylo lépe.
Žádná z
větších politických stran tak pro jistotu o vystoupení z EU nebo nějaké větší
izolaci od ní ani nemluví. Strany, které otevřeně volají po konci unijního
projektu, jsou, i v preferencích, zcela okrajové. Většina Čechů si navzdory
tradičnímu stěžování na to či ono budoucnost ČR mimo hlavní proud evropské
integrace nepřeje.
Nehmatatelná
či nedefinovatelná, protože se těžko kvantifikuje, je odpověď na otázku, co vše
z výhod nabízených v podobě členství v EU jsme nevyužili. Řeč je nejen o
nevyčerpaných eurofondech, ale i o institucionálním „know-how“, které naši
politici, zejména na pravici, dokázali pod záminkou jakýchsi „národních zájmů“
a českých specifik odmítat.
I proto
ještě nemáme zákon o státní službě evropského střihu. I proto funguje náš stát
v mnoha oblastech spíše jako Kocourkov, než jako srovnatelné evropské země.
Jenže i to
se postupně mění—a to opět zásluhou našeho členství v EU. Češi svobodně po EU
nejen cestují, ale mnozí v ostatních členských zemích pobývají na stážích,
studiích či kvůli zaměstnání. Politici i státní úředníci jsou v neustálém
kontaktu se svými kolegy jinde v EU.
Zásluhou
otevřeného evropského prostoru a neustále konstruktivní konfrontace s tím, co
vidíme už pár kilometrů po překročení hranic, zejména směrem na západ, též mnohem
lépe vidíme, co by i u nás mohlo fungovat lépe. A je možné tvrdit, že i proto
se mnohé u nás v druhé dekádě členství v EU výrazně zlepší, ač je i tento
příslib pro mnohé zatím „nehmatatelný“.
Novinky, 29.4.2014