Mnozí
z nás očekávali, že proevropký prezident Miloš Zema vystoupí u
příležitosti desátého výročí našeho členství v Evropské unii se zásadním
projevem, v němž dosavadní členství země v EU zhodnotí, zkoriguje
některé přežívající euroskeptické bludy z dob prezidentování Václava Klause,
a nastíní svoji představu o budoucnosti.
Leccos
z toho nakonec řekl, ale jen v odpovědi na anketní otázku jednoho
zpravodajského serveru, což je nepochybně škoda. Coby úřadující prezident
vskutku nemusel být jen jedním z dotázaných v anketě, kde vedle něj–už
tradičně kysele–brblal na adresu EU politický důchodce Klaus.
Mediálně
nejvýraznějším prohlášením prezidenta na adresu EU tak nakonec byl jeho výrok o
„solárním šílenství“ v EU. Česká
republika by podle něj měla aktivněji bojovat za budoucnost jaderné energetiky
místo, aby se pouštěla do budování solárních či větrných zdrojů.
Prezident má jistě právo na názor, ale v podobě
siláckých prohlášení k tématům, která nespadají do jeho pravomocí, devalvuje
svůj úřad. Jinými slovy: zatímco projev o našem členství v EU u
příležitosti významného výročí by byl zcela v souladu s jeho postavením
hlavy státu, energetická politika patří vládě.
Navíc prezident dost často zní v podobných situacích
jako lobbista. Už proto, že k tomu nemá ústavně definovaný mandát, nevíme,
zda za vodní kanál Dunaj-Odra-Labe, tabákovou firmu v Kutné Hoře, nebo
jadernou energetiku lobuje v zájmu svého
ne úplně průhledného širšího okolí, nebo
zda nám sděluje své nejhlubší přesvědčení.
Dokud se vloni zdálo, že by prezident mohl u nás stvořit
jakýsi poloprezidentský režim, měla tato jeho prohlášení, jakkoliv se míjela
s ústavním vymezením jeho působnosti, jakýsi politický základ, protože
prezidentská vláda „odborníků“ byla převodovou pákou pro jeho přání. Poté, co byl po vzniku koaliční
vlády prezident ústavně odkázán tam, kam patří, jsou jeho nejrůznější výroky už
jen „dobrými radami“, o něž ve světle toho, co říká, nikdo příliš nestojí.
Prezident tak „poradil“ bez konzultace s vládou mezinárodnímu
společenství, aby v reakci na ruskou agresi na Ukrajině, podniklo „preventivní akce“. Jaké to mají být, nám nesdělil.
Stejně nejasné bylo, co prezident myslel svoji dobrou radou, že by se mělo
vyjednávat se separatisty na východní Ukrajině.
Možná i proto, že se chová při svém rozdávání rad tak
trochu jako neřízená střela, zůstane pak bez odezvy i jeho konstruktivní
nabídka, učiněná na summitu východního partnerství v Praze, že by Česká
republika i on sám mohli být prostředníky ve vyjednávání mezi Ruskem a
Ukrajinou.
Existuje také celý jeden okruh názorů, kde by si
prezident mohl ušetřit energii, protože víme dopředu, co řekne. Týkají se jeho neoblíbence, předsedy a
premiéra ČSSD Bohuslava Sobotky.
Zkritizuje-li Sobotka kumulaci funkcí některými hejtmany
za ČSSD, Zeman zaručeně řekne, že je to ústavně i jinak v pořádku.
Doporučí-li Sobotka Andreji Babišovi, aby se rozhodl mezi podnikáním a
politikou, Zeman vyjádří názor, že Babiš
v žádném konfliktu zájmů není. Dojedná-li Babiš na vlastní pěst obrysy
dohody z RWE ohledně dolu Paskov, prezident ho navzdory zřejmému nedostatku
kolegiality vůči premiérovi pochválí.
Zeman zbytečně oslabuje váhu svého úřadu. Často ji
nevyužívá v okamžicích, kdy by občané rádi od prezidenta slyšeli jeho
názor, protože dané téma k němu takříkajíc patří. A naopak opakovaně
využívá svého postavení jen k lacinému vyřizování účtů s lidmi, které
nemá rád, či šíření názorů, které buď kvůli své radikálnosti nebo proto, že se
týkají oblastí, v nichž nemá žádné pravomoci, jsou nakonec jen takovou
bezvýznamnou „pěnou dní“.
Právo, 3.4.2014