Trapné tahanice okolo služebního zákona

Ačkoliv je
na jedné straně pozitivní, že se konečně alespoň jedna vládní koalice pokouší
uvést v platnost zákon o státní službě, způsob, jakým se to děje, připomíná
opět tak trochu frašku. Nejen proto, že se v prvním čtení
v Poslanecké sněmovně přijalo pro formu „cosi“, aby koalice vyšla vstříc
tlaku prezidenta Miloše Zemana, a že se toto „cosi“ nyní kompletně
přepracovává, což je dosti neobvyklý postup.

Zástupci tří
koaličních stran nám už týdny oznamují, že se na tom či onom dohodli, ale také,
že se na lecčems dohodnout nemohou. Nyní se prý už definitivně blíží
k finálnímu kompromisu.

Průtahy
naznačují, že i  současná koaliční vláda,
která tvrdí, že nás chce profesionalizací státu nejen přiblížit standardům
Evropské unie, ale zároveň plní v podobě schválení služebního zákona jednu
z podmínek EU pro další přísun evropských peněz do naší země, si počíná,
jako by ze všeho nejvíc chtěla, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Jak známo,
Česká republika je jediná země v EU, která nemá zákon o státní službě,
jenž by státní službu odpolitizoval a zároveň zprofesionalizoval. Zákon sice ČR
pod tlakem EU přijala v roce 2002 jako jednu z podmínek vstupu, ale
pak čeští politici  opakovaně odkládali
jeho účinnost. Nyní je prý zastaralý, proto ho ani současná koalice údajně
nemohla jednoduše aktivovat.

Nemá asi
smysl čtenáře unavovat výčtem toho, na čem se koalice už dohodla, a na čem se
dohodnout zatím nedokázala. Podstata výše zmíněné frašky spočívá totiž zejména
v tom, že se u nás zase jednou znovu 
„vynalézá kolo“, jak už jsme toho byli u nás mnohokrát svědky.

Máme přitom
k dispozici—jako příklady či modely—zákony o státní službě, které tak či
onak fungují ve všech ostatních, sedmadvaceti zemích EU. Opravdu by nebylo
možné, aby se čeští politici alespoň jednou rozhlédli po Evropě, a jednoduše přijali
zákon, který v nějaké jiné zemi dobře funguje?

Je přitom
z čeho vybírat. Státní správa funguje výborně ve všech skandinávských
zemích, v Německu, v Nizozemí nebo třeba i v sousedním Rakousku, pokud
nechceme chodit pro příklady příliš daleko.

Mnozí čeští
politici nám samozřejmě vysvětlí, že podobně jako v případě jiných velkých
reforem v minulosti, máme svá kulturní specifika. Přinejmenším prý ta, že
jsme mladou demokracií, v níž nelze jednoduše kopírovat  to, co funguje v zemích s delšími
demokratickými tradicemi.

Tento
argument je většinou dost licoměrný, ale i kdybychom ho uznali, pak
v případě zákona o státní službě existují příklady poměrně dobře fungující
státní správy v některých nových členských zemích EU, které nehledaly
deset let důvody, proč žádný zákon nemít.

Čeští
politici ovšem, jak se zdá, žádnou inspiraci nepotřebují. Raději zase jednou uvažují
o zavedení institutů, institucí a mechanismů, které jsou prostě „naše“.

Jako příklad
si lze vzít poslední velký spor v koalici o to, kdo vybere státní
tajemníky na ministerstvech, což se má stát do konce tohoto roku. Před tím má
vzniknout Generální ředitelství státní služby, jehož šéf, jakýsi státní
superúředník, má být jmenován v říjnu. Koaliční strany se nyní hádají o
to, do jaké míry se na výběru státních tajemníků mají podílet ministři,
superúřeník a výběrové komise.

Fungující
příklady toho, jak se vybírají státní tajemníci, přitom docela jistě lze najít
v celé řadě zemí EU. My jsme ovšem jiní kabrňáci. Už teď se dá
předpokládat, že stejně jako v případě přijetí občanského zákoníku, budou
politici už několik týdnů po přijetí zákona o státní službě mluvit o tom, co je
třeba novelizovat, protože  kvůli
kutilství politiků i malé ochotě odborníků, kteří zákony připravují, inspirovat
se jinde, zákon bude opět zčásti legislativní zmetek.

Odpovědi na
otázku, proč se naši politici jednoduše neinspirují fungujícími modely
v jiných, vyspělejších zemích, nejsou bohužel lichotivé.

Zčásti je to
proto, že přeci víme všechno lépe než ostatní. 
Zčásti proto, že české politické strany sledují svoje, nikoliv veřejné
zájmy.

 A zčásti
bohužel proto, že různé lobbyistické skupiny v pozadí politiky si nepřejí,
aby věci u nás fungovaly takříkajíc standardně. Kam bychom došli, kdyby
kupříkladu skutečně dobrý zákon státní službě ztížil korupční jednání do té
míry, jaké jsme svědky kupříkladu ve skandinávských zemích?

Právo, 6.5.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..