Americká
historička Anne Applebaumová popsala současný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou
jako „postmoderní invazi“. To je docela výstižná definice, ale vyžaduje
upřesnění.
Pravdivá je
v tom, že Rusko nevede s Ukrajinou tradiční válku. Ruské jednotky,
včetně těžké techniky, zůstávají v záloze, nedaleko ukrajinské hranice,
přičemž ukrajinská města na východě země obsazují– s větším či menším
úspěchem—takzvaní „separatisté“.
Z různých svědectví je přitom zřejmé, že tito „separatisté“ jsou
vyzbrojení, či přímo vycvičení Ruskem.
Pověstní
„zelení mužíčci“, kteří se znenadání—mlčenliví a perfektně vyzbrojení–vyrojili
před časem na Krymu, se ze všeho nejvíc jevili jako příslušníci ruských
speciálních jednotek. Vladimír Putin později sám přiznal, že na Krymu byli i
ruští vojáci.
Ani místní
krymští separatisté nepůsobili jako političtí amatéři bez předchozí průpravy.
Jejich rétorika i požadavky se přesně kryly s masivní propagandou, kterou
spustil Kreml. Anexe Krymu byla pak dokonána před namířenými samopaly
s pomocí referenda.
Na východní
Ukrajině probíhá podobná invaze, ač ani tam prý žádné ruské jednotky nejsou. I
tam jsou separatisté impozantně vyzbrojení, i tam se budov nejprve zmocňují
malá ozbrojená komanda, a teprve pak se na ně nabalují údajná „lidová hnutí“,
která si prý přejí odtržení od „fašistického Kyjeva“.
Ten je
v nevýhodě hned na několika
úrovních. Jeho armáda je slabá, navíc i ona, zdá se, je prolezlá ruskými
agenty. A právě v tomto bodě, zmínka Appelbaumové o postmoderní invazi
trochu kulhá.
Skutečnost,
že i ukrajinská armáda je do jisté okupovaná ruskými agenty, není žádná
postmoderna. Tento postup známe už z doby po 2. světové válce.
I Sovětský
svaz se tehdy z Československa po roce 1945 vojensky stáhl, ale silová
ministerstva , policii a armádu s pomocí komunistů (jakýchsi tehdejších československých
separatistů od „prohnilého“ Západu a „buržoazní“ demokracie) kontroloval do té
míry, že bylo možné uskutečnit komunistickou invazi ústavní cestou, bez jediného výstřelu.
Ukrajinská
armáda se přece jen k jakémusi odporu vzmohla, přičemž ji
v propagandistické válce už dopředu znevýhodňuje, že postupuje proti separatistickému
hnutí na východní Ukrajině tradičními vojenskými prostředky. Každý zásah této
armády je pak snadno líčen jako barbarský útok, v němž hynou i civilisté.
Hranici mezi
civilisty a rozptýlenou separatistickou armádou, evidentně řízenou
z Ruska, přitom smazali právě separatisté. Je příznačné, že se pak ani nikdo
neptá , kde údajně místní separatisté
berou vysoce sofistikovanou techniku, kterou potřebují třeba k sestřelování
vládních vrtulníků.
Ostatně celý
konflikt se odehrává do značné míry v podobě propagandistické války,
v níž se uplatňují nálepky a výbušná slovní spojení, odkazující na
minulost. I pouliční střety, které se vymknou kontrole, jako tomu bylo
v Oděse, kde zahynuly při požáru budovy odborů desítky proruských
separatistů, jsou pak líčeny jako barbarský útok fašistů a potomků banderovců
na pokojné demonstranty, ač se zdá, že šlo o útok proukrajinckých fotbalových
fanoušků, jejichž několik členů nejprve zastřelili separatisté při pochodu
městem.
Appelbaumová
přesto svým pojmem „postmoderní invaze“ vystihla něco podstatného. Přímo před
našima očima ztrácí Ukrajina válku, v níž Rusko zatím oficiálně
nevystřelilo jedinou střelu. Západ, zdá se, zatím neví, jak přesně reagovat.
ČRo Plus, 7.5.2014