Bouře ve sklenici Stropnického vody

Česká politika má
zase jednu pseudokauzu. Ministr obrany Martin Stropnický si totiž dovolil
neopatrně zauvažovat nad tím, zda by umístění nějaké základny Severoatlantické
aliance na českém území nebylo vzhledem k nedávné české historii
psychologickým problémem. Odkázal přitom na pobyt sovětských vojsk na
československém území po roce 1968.

Opozice i někteří
vládní politici okamžitě vyrukovali s argumenty, že ministr naprosto
nemístně srovnává sovětskou okupaci, spojenou s následným nedobrovolným
rozmístěním sovětských vojsk na našem území, a naše členství v NATO,
spojené s dobrovolnými členskými závazky.

Jistě, Stropnický
měl být opatrnější, když možnou psychologickou bariéru v české populaci
vůči pobytu cizích vojsk na našem území v dnešní situaci, kdy je Česká
republika zcela dobrovolným členem NATO, přirovnal k historické kalamitě v
podobě sovětské okupace. Z politického hlediska i ve vztahu k našim
spojencům, kteří se možná příliš nevyznají v české historii a našich
národních traumatech, to byl výrok neuvážený. Z hlediska obsahu ovšem
bohužel nikoliv zcela nepravdivý.

Stačí se vrátit
v čase jen několik let zpět a znovu se probrat všemožnými argumenty i
průzkumy pojícími se s tehdejším záměrem americké administrativy umístit
na českém území radarový komponent americké protiraketové obrany, s čímž
se pojila i možnost pobytu malé americké vojenské jednotky, která by radar
obsluhovala.

Ukázalo se, že
mnoho Čechů skutečně ne příliš rozlišuje mezi různými minulými okupacemi a
spojeneckými závazky v době, kdy nám nikdo nic nenutí silou. Odpor
k radaru, i k možnému pobytu amerických vojáků,  byl na mnoha úrovních jaksi instinktivní.
Ukázalo se, že mnoho Čechů ve světle naší problematické historie nejen nevěří ve
vojenské aliance, ale není ani připraveno rozlišovat mezi tím, zda nějaké
vojenské jednotky u nás pobývají na základě legitimního rozhodnutí českých
politiků, nebo proto, že nás okupují.

Když si premiér
Bohuslav Sobotka volá ministra obrany na kobereček kvůli jeho údajně nešťastným
výrokům, možná by si měl nejprve připomenout výroky některých čelných
sociálních demokratů během diskuze o umístění amerického radaru u nás. Výroků,
které mohl Washington považovat za podivný výraz nedostatku loajality
k principiálnímu garantovi naší bezpečnosti, zazněla spousta.

Čeští politici prostě
ve svém zápalu najít nějaké slabé místo u svých politických oponentů, a někdy i
koaličních partnerů, často demagogicky míchají hrušky s jablky. To se děje
i v případě útoků na Stropnického.

Ten přeci nijak
nezpochybňuje naše spojenecké závazky. Zdůraznil, že pokud by NATO došlo
k závěru, že nějaká jeho základna u nás má být, proběhla by k tomu
legitimní politická diskuze i proces schvalování. On sám by umístění jednotek
NATO u nás podpořil.

Když ale upozorňuje,
že se takový záměr může setkat s nelibostí značné části české veřejnosti,
má bohužel pravdu. A je svým způsobem dobře, že tuto debatu rozvířil.
V případě, že by NATO u nás nějaké jednotky rozmístit eventuálně chtělo,
by se nám mohlo totiž snadno stát, že politická reprezentace, pracující se
slogany a ideologickými postuláty, zjistí, že pro plnění spojeneckých závazků
nemá potřebnou podporu veřejnosti.

 Místo útoků na
Stropnického by tak bylo lepší české veřejnosti trpělivě vysvětlovat, čím je
NATO jiné než kupříkladu Varšavská smlouva. Mnoho našich spoluobčanů, jak
ukázala i debata o americkém radaru, to totiž stále ještě neví.

ČRo Plus, 14.5.2014

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..