V Česku
panuje podivná představa, že politici, které u nás zvolíme do Evropského
parlamentu, jsou jakýmsi výsadkem České republiky na půdě EU. Hojně se
argumentuje, že naši europoslanci mají především hájit české národní zájmy.
Slibuje to dokonce i nemálo kandidujících politiků.
Ve
skutečnosti by europoslanci měli mít na mysli především zájmy Evropanů. Nikoliv
kupříkladu Evropanů českých proti třeba těm německým nebo francouzským, nebo,
popřípadě, jak se u nás traduje už od dob národního obrození, „proti všem“.
Jako husité.
Evropský
parlament není jakousi mozaikou národních reprezentací. Skládá se nikoliv
z národních frakcí, ale z frakcí, které vznikají okolo společných
ideologií. Největší je frakce křesťanských demokratů, následovaná socialisty,
liberály, zelenými a euroskeptickými konzervativci. Plejádu uzavírají frakce
sdružující extrémní levici i extrémní pravici.
Jakkoliv
národní zájmy lze jistě prosazovat i skrze jednotlivé ideologie, budou se
pohledy na to, co je dobré kupříkladu pro Česko, dost lišit v závislosti
na tom, zda máme co do činění se socialistou, křesťanským demokratem, zeleným
nebo konzervativcem. Navíc členové různých frakcí v EP nemají při
hlasování příliš velký manévrovací prostor, jakmile se jejich frakce shodne na
společném postupu.
Více toho
mohou pro svoji zemi dosáhnout v různých výborech či v dalších
fórech, kde mohou využít svého vlivu. Jenže jakkoliv se nám někteří čeští
europoslanci snaží namluvit, že nedělají skoro nic jiného, než že hrdinně
bojují za záchranu olomouckých syrečků nebo pomazánkového másla, hlavní náplní
jejich činnosti je posuzování nejrůznější evropské legislativy a hlasování o
ní.
Když tedy
volíme do EP, měli bychom si být vědomi, že dáváme svůj hlas kandidátům, kteří budou
přijímat či odmítat evropské normy, které budou mít zásadní dopady na naše
životy. A že tyto normy nebudou čeští europoslanci ve většině případů přijímat
či odmítat z nějakých českých pozic, nebo z pozic českých politických
subjektů, za něž kandidují, ale z pozic, na nichž se shodne jejich frakce
v EP.
Je sice
lákavé vyjadřovat v eurovolbách domácí politické preference, ale
pošleme-li kupříkladu do EP strany, které skončí ve frakcích s okrajovým
vlivem na evropské dění, moc si nepomůžeme. I když před těmito volbami mnozí
varují před posílením protievropských stran, jisté je, že evropské
zákonodárství i další důležitá rozhodnutí budou mít nadále pod kontrolou
největší politické frakce v EP, zejména lidovci (křesťanští demokraté) a
socialisté.
Samozřejmě
to neznamená, že by se kvůli tomu voliči u nás měli vzdát svobodného rozhodnutí
podpořit třeba strany, které nemají šanci nic významného ovlivnit. Ale měli by
si být vědomi toho, že zejména v případě skutečně okrajových subjektů nebudou
mít v podobě svých zvolených zástupců na dění v EP téměř žádný vliv.
Přinejmenším
by se tedy voliči měli zajímat o to, do které frakce v EP má strana, pro jejíž kandidátku budou hlasovat, namířeno.
Pokud je to strana, jejíž zvolení europoslanci skončí v jedné z velkých
frakcí, budou mít skrze ně na dění v EU jistý vliv. Pokud skončí
v nějaké okrajové frakci či úplně mimo frakce, pak svůj hlas do jisté míry
vyhazují.
Obecně lze
argumentovat, že by bylo záhodno evropskou politiku, tak jak se vyjevuje v eurovolbách,
zásadně zreformovat. Je absurdní, když si v jednotlivých národních státech
vybírají voliči z velkého množství stran, které mají k evropskému
dění často hodně daleko, ba o něm v některých případech nic nevědí, a
slibují tudíž nesmysly.
Snad se
jednoho dne dočkáme toho, že v evropských volbách budeme hlasovat pro
panevropské strany, v nich se kandidátky budou sestavovat takříkajíc
mezinárodně. Bylo by tak také jasnější, k jaké ideologii se takové strany
hlásí. Jenom tak je reálné, že by se jednoho dne mohly sestavovat skutečné
evropské vlády, které jsou koalicemi několika panevropských stran, a že proti
nim by pak v europarlamentu vystupovala skutečná opozice.
Novinky, 15.5.2014