Začátkem tohoto
roku vyšla v nakladatelství Prostor v češtině kniha Jima Holta
nazvaná „Proč existuje svět?“, kterou autor charakterizoval jako existenciálně
detektivní pátrání po odpovědích na otázku „proč existuje něco, spíše než nic.“
Ve Spojených
státech, kde vyšla v originále, vzbudila značný ohlas. The New York Times ji zařadil na seznam
deseti nejlepších knih roku. U nás, ani s předmluvou české intelektuální
celebrity Tomáše Halíka, žádnou díru do světa zatím neudělala. Je to škoda,
protože je to čtení vskutku fascinující.
Nic na tom nemění
ani skutečnost, že naprostá většina z nás ještě před předčtením první
stránky knihy ví, že na otázku „proč existuje svět“ zatím neexistuje pro nás, s naším
rozumovým aparátem, žádná odpověď. A že
tak všechny „odpovědi“, které ve své konfrontaci s nejrůznějšími náboženskými
systémy, filozofickými pracemi i vědeckými teoriemi nabízí ve své knize Holt, jsou
nakonec jen hypotézami.
To, že se na rozdíl
od USA Holtova kniha u nás nestala bestsellerem, je škoda i proto, že se v souvislosti
s nedávným udělením Templetonovy ceny (což je jakási Nobelova cena za
přínos na poli duchovna) Halíkovi rozhořela typicky česká debata o smyslu
náboženství v dnešním světě dominovaném vědou. Katalyzátorem byla i nedávná návštěva Lawrence
Krausse, amerického fyzika proslulého svým odporem k náboženství.
Ten patří ke
skupině takzvaných nových ateistů, kteří nejen kritizují náboženství jako
tmářství, ale odmítají také existenci Boha. V českém kontextu našly názory
těchto nových ateistů, jejichž nejvýznačnějším představitelem je evoluční
biolog Richard Dawkins, poměrně úrodnou
půdu.
Holtova kniha je užitečná i proto, že názory nových
ateistů na to, jak a proč vznikl svět, prezentuje jen jako jed z mnoha názorových
proudů.
Ukazuje především,
že na otázku „proč něco existuje“ se lidé nejrůznějšími způsoby snaží odpovědět
od pradávna. I argument nových ateistů, že ve světě kvantové fyziky lze
neustále proměnlivé kvantové vakuum chápat jako substitut nicoty, takže „něco“
se mohlo „zrodit“ z ničeho jaksi samovolně, není nový. O vniku něčeho z ničeho
uvažovala už dávno před nimi některá náboženství nebo mystikové.
Halík ve své
předmluvě reaguje i na tyto nové ateisty, když píše o jejich fundamentalismu—tedy
o zjednodušeném intolerantním myšlení těch, kteří se zbožštěním vědy spojují
paušální odmítání čehokoliv, co souvisí s náboženstvím a metafyzikou. Odmítají
podle něj tvrzení Pascala a Kanta, že „největším výkonem rozumu je uznat
hranice rozumu“, a nejsou tudíž schopni pokorné otevřenosti vůči Tajemství,
vůči transcendentální dimenzi skutečnosti.
Zajímavé na Holtově
detektivním pátrání po odpovědích na otázku „proč něco existuje“ je i to, do
jaké míry různí teologové, filozofové nebo vědci, pokoušející se na tuto otázku
odpovědět, nakonec jen žonglují s jazykem, aby hranice našeho rozumu
zdánlivě obešli.
Můžeme si vzít jako
příklad tvrzení nových ateistů, navazujících na teorie astrofyzika Stephena
Hawkinga, že „něco“ mohlo povstat z nicoty skrze kvantové fluktuace v kvantovém
vakuu. Mnohé asi napadne, že neustále proměnlivé kvantové vakuum může jen těžko
substitutem nicoty, protože nicota je prostě nic. Proměnlivé kvantové vakuum už
je „něco“. Odkud přišel impuls k jeho existenci?
Holt se nebojí ani
humoru, když třeba popisuje agresivní či udivené reakce některých myslitelů na samotnou
otázku „proč existuje něco, spíše než nic?“ Už sama tato otázka podle některých
totiž nedává vůbec žádný smysl.
Ať už přistupujeme k otázce
samotné existence světa z náboženských či vědeckých premis, nebo prostě
tak, že se jí nemá smysl zabývat, Holtův přehled nejrůznějších vysvětlení
nakonec nenechá bez otázek nikoho: ani ty, kdy si před otevřením knihy mysleli,
že odpověď znají, protože v takovou odpověď prostě věří.
Holt je
intelektuálně nemilosrdný. Nevyhýbá se kritickému pohledu na Boha coby prvního
hybatele, ani Boha, který se v našem světě angažuje. Nevyhýbá se ale ani
teoriím, v nichž Bůh nefiguruje. Neuspokojí se ani s fyzikální odpovědí,
že náš vesmír vznikl „velkým třeskem“, protože „něco“ přece muselo způsobit velký třesk. Za každou jím prodiskutovanou
hypotézou se tak nakonec tyčí další otázky.
Halíkova předmluva
je výstižná, když zdůrazňuje, že i po všech možných odpovědích jsme
konfrontováni s Tajemstvím. Píše, že snad bychom mohli říci, že „něco“ je
tu proto, aby odkazovalo k tomu, co není „nic“ ve světě předmětných
jsoucen,a že ono tajemné NIC/VŠECHNO je
tu jako horizont, který tento předmětný svět nese,neustále obklopuje a skrze
viditelné a pojmenovatelné prosvítá.