Politické i
mediální diskuse před volbami do Evropského parlamentu napříč Evropou ukázaly,
že se v Evropě něco mění. A ačkoliv média mají tendenci vykreslovat tyto
změny spíše negativně, takže jsme si dosyta užili varování o evropském
přešlapování na místě a masivním nástupu euroskeptických populistů i
extrémistů, ve skutečnosti je většina změn v evropské diskusi pozitivní.
Jak
upozornil nedávno Jiří Přibáň, nástup nejrůznějších radikálních stran, které se
vymezují proti evropskému projektu v jeho současné podobě je možné vnímat i
jako jednu z forem dlouho opožděné politizace
evropského projektu. Nástup radikálních odpůrců evropského integračního
projektu—ať už v jeho současné podobě nebo jako takového—vyvolal
politickou protireakci v současném evropském establishmentu.
Jak ukazuje
diskuze v mnoha evropských zemích, současní evropští lídři se pomalu
probouzejí z jakéhosi politického spánku, v němž se věci na evropské
úrovni děly jaksi samy od sebe, se silným akcentem na expertní a byrokratický
rozum, a začínají chápat, že je třeba pohnout se z místa. A že nebudou
stačit dosud přijatá opatření, které si vyžádala nedávná krize eurozóny.
Důležitou
dimenzí rodících se změn je skutečnost, že do europarlamentu se volí poprvé od
přijetí Lisabonské smlouvy. Většina jejích ustanovení sice byla naplněna
průběžně, jenže teprve po eurovolbách se plně projeví nejrůznější
institucionální změny, které smlouva přináší. V závislosti na výsledku
voleb se budou obsazovat vrcholné evropské posty, včetně evropského prezidenta.
I obsazení postu šéfa Evropské komise bude mnohem více politickou záležitostí
než v minulosti.
Posílení
protievropských stran není na škodu. Proevpropské frakce–lidovecká,
socialistická a liberální—budou mít proti sobě poprvé skutečně hlasitou i
viditelnou politickou opozici. A to není špatné už proto, že každá opozice nutí
vládnoucí strany i instituce přinejmenším ke srozumitelné obhajobě jejich
kroků.
Dobré zprávy
přinesla eurokampaň i u nás. Mnozí komentátoři a analytici sice usoudili, že kampaň byla nudná a
provinční, ale ve skutečnosti byla přinejmenším v podání hlavních
soupeřících stran mnohem více evropská
než v minulosti. Jinými slovy, debata se méně než v minulosti točila okolo
toho, co mohou čeští europoslanci dělat pro Českou republiku, a více se
zaměřovala na situaci v Evropě.
K největší
změně ale došlo v českých médiích. Diskuse o budoucnosti Evropy byla—vlastně
poprvé od našeho vstupu do EU—skutečně komplexní, zasvěcená a živá. Jako by po
odchodu euroskeptického prezidenta Václava Klause, jehož postoje určovaly
jakýsi obecně zakyslý a pesimistický tón evropské debaty u nás, i mnoho
novinářů našlo odvahu dívat se na Evropu otevřeně a zajímavě.
Ruku
v ruce s touto změnou „evropského klimatu“ u nás, která pomohla mnoha
lidem si uvědomit, jak důležitou roli ve skutečnosti hraje EU v našich
životech, přišla i změna politického klimatu. Je tak téměř jisté, že většinu českých
europoslanců nebudou poprvé od našeho vstupu do EU tvořit euroskeptici, ale
politici vůči evropskému projektu vstřícní.
Ve spojení
s proevpropskou vládou a prezidentem jde o skutečně zásadní změnu.
S trochou nadsázky vlastně teprve po deseti letech členství můžeme
s dostatečnou legitimitou použít slogan, který zazníval poněkud hluše při
našem vstupu: Češi, vítejte v Evropě!
Právo, 24.5.2014