Proč nemá česká politika pravicové extremisty

Ve světle volebních výsledků u
nás, které ukazují, že se lidé odklánějí od tradičních stran, jakož i ve světle
průzkumů, které ukazují značnou nespokojenost české veřejnosti
s politikou, poněkud zanikají pozitivní zprávy z české politiky.

Jednou z nich je skutečnost,
že česká politika nemá silné pravicově extrémistické strany.

Tato skutečnost vystupuje do
popředí zejména nyní, v době konání voleb Evropského parlamentu, kdy
můžeme jak v mnohých západních zemích, tak v zemích středo-východní Evropy,
sledovat vzestup pravicově extrémistických i silně protievropských
populistických stran.

I Česká republika samozřejmě má
strany, které buď z extrémních pozic odmítají společný evropský projekt, nebo
strany, které hlásají extrémně pravicové názory. Ale jsou to strany okrajové,
které nehrají větší roli v hlavním proudu české politiky.

Nenajdeme ale u nás strany se
silnou podporou veřejnosti, které bychom mohli přirovnat k francouzské
Národní frontě, nizozemským či rakouským Svobodným, britské Straně
nezávislosti, či skandinávským extrémně pravicovým stranám. A už vůbec u nás
zatím nemá nakročeno k většímu úspěchu nějaká neofašistická strana typu
maďarského Jobbiku, italských postfašistů, bulharské Ataky, nebo řeckého
Zlatého úsvitu.

Jedním z důvodů je jakási „sanitární“
role českých komunistů v našem politickém spektru. Mnohé z extrémně
pravicových stran, které jsou na vzestupu v Evropě, jsou svého druhu
prostě strany protestní nebo antisystémové. Lidé je často volí nikoliv primárně
proto, že by sdíleli všechny jejich ideje, ale proto, že chtějí radikálně
vyjádřit protest proti systému, popřípadě proti současné podobě evropské
integrace.

Někteří politologové navíc
upozorňují, že dělení politického extrémismu či protestních stran na levici a
pravici nedává smysl. Strany proto raději řadí nikoliv na přímce zprava do
leva, ale na kruhu, v němž se pravicový a levicový extrémismus překrývají.

A skutečně: podíváme-li se na
programy řady tzv. extrémně pravicových stran, lze v nich nalézt
„levicových“ odstínů—kupříkladu ve vztahu k silné roli státu. A naopak: mnohé současné extrémně levicové strany
v Evropě jsou silně nacionalistické, což bývala doména pravice.

KSČM začala v druhé polovině
90. let praktikovat politiku, v níž se nabízela na jedné straně lidem se
silně levicovými názory jako strana tradičně komunistická, ale zároveň se
prezentovala jako strana hájící české národní zájmy proti sudetským Němcům či
přílišné evropské integraci.

Další její polohou byla právě
její anti-systémovost.  K té do
jisté míry přispívala sama tím, že se vymezovala proti „demokratickým“ stranám,
které byly odpovědné za postkomunistickou transformaci.

Částečně jí ale pomohly
k tomuto obrazu anti-systémovosti i ostatní parlamentní strany, když
zejména ty pravicové zdůrazňovaly svůj antikomunismus. Tím, že ostatní strany,
včetně sociální demokracie, svým odmítáním spolupráce s komunisty, udržovaly
KSČM v izolaci, jako stranu s nulovým koaličním potenciálem, daly
KSČM možnost vše kritizovat, ale za nic neodpovídat.

Ve srovnání s jinými
protestními stranami přitom měla KSČM jednu výhodu: bylo vždy jasné, že ve
volbách překročí pětiprocentní hranici. I lidé, kteří by možná z protestu
proti „establishmentu“ či coby vyjádření svých radikálních názorů volili za
jiných okolností nějakou extrémně „pravicovou“ stranu, které dnes vidíme
v Evropě, tak nakonec „pro jistotu“ dali hlas KSČM, protože věděli, že jejich
hlas nepropadne.

Mohli bychom samozřejmě
argumentovat, že vzhledem k existenci silné KSČM není nakonec ani Česká
republika v Evropě výjimkou. Má svoji silnou extrémistickou stranu, jen
není na pomyslné politické škále vpravo, ale je vlevo.

Jenže tak jednoduché to není.
KSČM je sice strana protestní, a zůstává svým způsobem i stranou
antisystémovou, jenže na rozdíl od současných extrémistických stran v Evropě
je o poznání umírněnější. Má rozdíl od nich zejména poměrně koherentní a
srozumitelný sociální i ekonomický program, který je levicový, ale není nijak
extrémní.

KSČM se také v posledních
dvou dekádách přizpůsobila pravidlům parlamentarismu, a—alespoň ve své
oficiální rétorice—opustila plány své předchůdkyně na svržení celého systému
liberální demokracie a tržního hospodářství. Na krajské úrovni, ke vládne či
spoluvládne s ČSSD, se chová vypočitatelně. I její postoje k EU jsou
v posledních letech o poznání vstřícnější.

Na rozdíl od extrémně pravicových
stran jinde v Evropě má navíc vlastní historii, která vzbuzuje
ve velké části veřejnosti ostražitost. Jinými slovy: čeští voliči nejsou
ochotni komunistům naletět do té míry, v jaké to činí voliči v jiných
zemích v případě extrémně pravicových stran.

Máme tak do jisté míry štěstí.
Voliči, kteří chtějí registrovat svoji extrémně vysokou míru nespokojenosti
s českou politikou, mají v podobě KSČM politický domov. KSČM přitom
není stranou, která by propagovala rasismus nebo extrémně silné antiimigrační
sentimenty.

 Je to sice důvod, pro který ani
KSČM coby protestní strana některým voličům nestačí, ale ukazuje se, že
rasismus, antiimigrační nálady, anti-evropanství, antisemitismus a další
podobné jevy, které pomáhají extrémním stranám jinde, nejsou v české společnosti
dostatečně silné na to, aby pomohly k nástupu nějaké další velké
antisystémové nebo extrémní strany. Politický extrémismus u nás je spíše
„umírněný“, a pro ten je KSČM docela vhodným politickým domovem.

Novinky, 23.5.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..