Česká zahraniční politika ve starém stylu

Po nástupu
proevpropské koaliční vlády vedené sociální demokracií, která se postavila po
bok levicového proevpropského prezidenta, předpovídali mnozí, že konečně
ustanou spory mezi nejvyššími státními představiteli o zahraniční politiku.

I kdyby se nepodařilo
dosáhnout úplné jednoty, zdálo se být skoro nemožné, že by česká zahraniční
politika mohla pokračovat v mnohohlasné kakofonii, která se pro ni stala
charakteristikou během předešlých vlád.

Pro zahraničí
nebylo v minulosti  vždy snadné
rozumět tomu, co je oficiálním českým stanoviskem, nebo zda vůbec nějaká
společná linie existuje. Symbolickým vyvrcholením dlouhodobého chaosu
v zahraniční politice bylo, když prezident Václav Klaus v rozporu
s vládní linií dlouhodobě blokoval podpis Lisabonské smlouvy a premiér
Petr Nečas jezdil na summity Evropské unie s tím, že nemá mandát se
k čemukoliv pevně zavázat.

Bohužel situace se
příliš nezlepšila ani po nástupu nejnovější vlády. Současný prezident Miloš Zeman
se v podstatě chová jako neřízená střela, která vyjadřuje svoje občas
radikální postoje k mezinárodním krizím, terorismu nebo roli islámu ve
světě bez větších konzultací s vládou.

Premiér Bohuslav
Sobotka se pro změnu snaží lavírovat mezi názory různých ministrů, prezidenta i
náladami ve vlastní straně, takže když už se k něčemu zásadnímu
v zahraniční či obrané politice vyjádří—kupříkladu k možnému
rozmístnění jednotek NATO na našem území—je z toho kontroverze. Nedaří se
mu ani příliš smiřovat jasně prozápadní postoje ministra zahraničí Lubomíra
Zaorálka k ukrajinsko-ruskému konfliktu s postkomunistickými
proruskými sentimenty v členské základně jeho sociální demokracie.

Předseda Sněmovny
Jan Hamáček za ČSSD pro změnu starostlivě upozorňuje, že si u něj na postoje
Zaorálka k ukrajinské krizi stěžují členové strany. Míchat se do
zahraniční politiky si neodpustí ani nejmocnější muž české vlády, ministr
financí Andrej Babiš, který Zaorálka kritizuje za údajnou malou aktivitu při
prosazování českých exportních zájmů.

Čert aby se
v tom vyznal. Před nástupem současné vlády by se mohl leckdo domnívat, že
rozpory v zahraniční politice jsou jen výrazem celkově neurovnaných poměrů
na české domácí politické scéně i ideologických soubojů mezi pravicí a levicí,
nebo personálních averzí  mezi
prezidentem a premiéry i jednotlivými ministry. Jenže se bohužel zdá, že
problém je hlubší.

Neschopnost
shodnout se na alespoň elementární společné formulaci národních zájmů, které by
naše zahraniční politika prosazovala, se zdá být především výrazem skutečnosti,
že Češi se zatím nedokázali ustavit jako politický národ, kde se věci řeší
politicky, nikoliv jako osobní spory. Jejich identita od rozpadu Československa  je na rozdíl od Slováků jaksi „zbytková“,
tedy to, co zbylo z Československa a co přesně neví, co si se sebou na
mezinárodním poli počít.

Dokud měla Česká
republika , i navzdory nejednotnosti, v osobě Václava Havla v čele
jednu z nejvýraznějších světových osobností, bylo obrazem země
v zahraničí především to, co představoval Havel. Po jeho odchodu už
nabízíme jen změť stanovisek. A nejen to. Současný Černín dokonce tvrdí, že Havlova
politika lidských práv byl moralistní kýč.

 V české
zahraniční politice tedy už nezbyla téměř žádná osa. Pokud ovšem nebudeme
považovat za osu názorový oportunismus i neschopnost čelných politiků se na
čemkoliv podstatném dohodnout a následně, řečeno lidově, „držet vůči vnějšímu
světu basu“.  

ČRo Plus, 11.6.2014

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..