Trapný spor o utrpení disidentů

Slavný
americký filozof  Noam Chomsky při své
nedávné návštěvě České republiky prohlásil, že disidenti v komunistických
státech byli protěžováni západními velmocemi a jejich utrpení nebylo ve
srovnání například s odpůrci režimů v Latinské Americe nijak
výjimečné. Přesto prý měli pocit, že 
svým způsobem výjimeční jsou a že jsou ti jediní utlačovaní na celém
světě.

V České
republice s Chomským polemizovalo několik komentátorů a veřejně známých
osobností. Někteří, kupříkladu bývalý disident Petr Uhl, se pokoušeli v mírnějším
tónu Chomského názory zasadit do historického kontextu , jiní reagovali rozezleně.

Nejdál zašel
bývalý signatář Charty 77 a polistopadový 
politik  Alexandr Vondra, který řekl, že absolutně nechápe, jak “antisemitské
a protikapitalistické postoje tohoto nešťastníka může u nás brát někdo s
respektem”. Bude-li prý svět kecům takových lidí znovu obdivně naslouchat,
skončí to znovu v koncentráku nebo v gulagu.

Celý spor je poněkud trapný. Zejména proto, že se obě
strany dopouštějí nemístného zjednodušování.

Chomsky má jistě pravdu, že přinejmenším v pozdní
fázi komunistického systému disidenty jen málokdy potkal osud odpůrců režimu
v některých jiných diktaturách, jako byly právě ty latinskoameriské, kde
opozičníky nejrůznější junty často nemilosrdně likvidovaly, mučily nebo
nechávaly „zmizet“.

Jenže když slavný intelektuál takové srovnání učiní, měl
by věci zasadit do příslušného kontextu. Tím prvním je časová osa.
V ranných fázích komunistických režimů a během stalinské éry se vraždilo
masově, mnoho lidí také skončilo ve Vondrou zmiňovaných koncentračních táborech.

Porovnávat utrpení těchto obětí komunismu s utrpením
obětí různých junt nedává valného smyslu. Jak bychom asi takové utrpení měřili?
Počtem mrtvých, vynalézavostí mučitelů?

Chomsky má pravdu v tom, že v pozdní fázi
východoevropského komunismu—někdy od šedesátých let—bylo brutální násilí
používáno proti disidentům méně. I tak je ovšem těžké srovnávat. Například
sovětští disidenti nebyli už posíláni do gulagů, ale často se ocitali
v psychiatrických klinikách. Porovnávat tento typ násilí s otevřenou
brutalitou některých latinskoamerických režimů je též dost ošidné.

Ale i kdybychom přijali Chomského tezi, zbývá doplnit
další část kontextu, kterou Chomsky nezmínil. Postavení východoevropských
disidentů bylo do jisté míry výjimečné prostě proto, že stáli v předních
liniích boje mezi dvěma systémy v bipolárním světě.

To, že žili v zemích, které byly v rámci
souboje mezi Západem vedeným USA a sovětským blokem přímými aktéry tohoto
konfliktu, si přitom sami nijak nevybrali. I když  jim v 70. letech a 80. letech nehrozila
ve většině případů fyzická likvidace, vyžadovaly jejich postoje značnou dávku
odvahy.

Komunistické režimy se k nim nakonec chovaly méně
brutálně, než se třeba některé jihoamerické junty chovaly ke svým odpůrcům i
proto, že se vedla mezi oběma bloky propagandistická válka. Sovětský blok si
mohl s postupem času stále méně dovolit zjevné násilí. Mluvit ale o
nějakém „protěžování“ disidentů, jak to činí 
Chomsky, je dost nepatřičné.

Podstatné také je, že souboj se sovětským blokem,
v němž hráli roli i oni údajně protežovaní disidenti, vedl nakonec k jeho
porážce a konci studené války, což svým způsobem pomohlo i lidem v zemích,
jako byly různé latinskoamerické diktatury, které v době vrcholícího
konfliktu mezi dvěma supervelmocemi zůstávaly stranou pozornosti. Není náhoda,
že se lidsko-právní situace výrazně zlepšila i v těchto zemích poté, co se
zhroutilo sovětské impérium.

Bylo by přitom naprosto cynické třeba jen naznačovat, že
se disidenti v komunistických zemích svým odporem proti autoritářskému
systému jaksi nepřímo podíleli na tom, že kupříkladu v latinskoamerických
zemích se s disidenty zacházelo leckde brutálněji. Stejně cynické je
tvrdit, že prý měli pocit, že 
jsou výjimeční, protože jsou ti jediní utlačovaní na celém světě.

Abychom Chomského
nachytali takříkajíc na švestkách , stačí si přečíst vyjádření Charty 77
k porušování lidských práv mimo hranice komunistického bloku, jak ve svém
textu k jeho sporu s Vondrou upozornil kupříkladu Petr Uhl. Navíc boj
s autoritářským režimem se vždy v prvé řadě vede doma, a
východoevropští disidenti neměli k informacím o tom, co se opravdu děje
třeba v některých latinskoamerických diktaturách o nic lepší přístup než
zbytek společnosti u nás.

Podstatné
také je, jak chápeme „výjimečnost“ východoevropských disidentů. Pokud bychom
přijali Chomského tezi, že se tito disidenti cítili být výjimeční, protože si
snad mysleli, že jsou nejvíc utlačovaní na světě, pak by si taková výjimečnost
zasloužila záporné znaménko.

Budeme-li
ale chápat výjimečnost východoevropských disidentů tak, že právě oni byli
v opozici ve zemích, kde se svým způsobem rozhodovalo o budoucnosti světa,
pak výjimeční skutečně byli. Není divu, že jim Západ věnoval větší pozornost.

Je bohužel
pravda, že zejména USA si vybíraly jako spojence proti sovětskému komunismu
často i nechutné režimy, které svoje odpůrce vraždily, ale za to nenesou vinu
tehdejší disidenti ve Východní Evropě.

Otázkou ovšem
dodnes je, zda tato oportunistická spojenectví s různými juntami, nad
jejichž počínáním vůči odpůrcům doma přivíraly USA oči, byla skutečně
„strategicky“ nevyhnutelná.

Jisté je, že
existence těchto vražedných režimů, často v pozicích amerických spojenců v  boji s komunismem, poněkud relativizuje
tehdejším Západem vyhlášený „boj za lidská práva“, protože lidská práva se
v souboji supervelmocí evidentně neměřila všude stejně. Pokud chtěl
Chomsky svým zjednodušujícím výrokem upozornit na tuto stránku věci, není třeba
ho odsuzovat jazykem, který použil Vondra.

V koncentráku  či gulagu lze totiž „znovu skončit“ různými
způsoby, a  nemusí to být zrovna návrat
komunismu.  Nebezpečný je v tomto
směru každý extremismus, včetně toho názorového. Právě u něj začíná pokaždé
cesta do pekel.

Novinky, 10.6.2014

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..