Podle zpráv
z médií se Saudská Arábie na diplomatické úrovni ostře ohradila vůči
proti-muslimským výrokům prezidenta Miloše Zemana. Ten už poněkolikáté,
naposledy před několika dny, zopakoval svoje stanovisko, které lze shrnout tak,
že extremismus a fundamentalismus (a z
nich plynoucí terorismus) jsou nedílnou součástí samotného islámu. Saudská
Arábie prý může reagovat i obchodními sankcemi.
Kontroverze
se týká téhož Miloše Zemana, který naopak zaujal mnohem smířlivější stanovisko vůči
Číně, kde dochází k masovému porušování lidských práv. Svůj „pragmatický“ postoj vysvětluje nutností
budovat dobré obchodní vztahy. Při své nedávné cestě po Libereckém kraji
kritizoval vyvěšování tibetských vlajek některými radnicemi.
Zeman se v
tomto ohledu dobře shodne i s novým osazenstvem ministerstva zahraničí, které
se též snaží razit co nejpragmatičtější vztahy s Čínou. I proto prezident pochválil
ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka za to, že při své nedávné návštěvě Číny
uznal, že Tibet je údajně nedělitelnou součástí Číny a potvrdil princip
vzájemného nevměšování se do vnitřních záležitostí.
Zaorálkův
první náměstek Petr Drulák pak vysvětlil, že současný Černín považuje za
překonanou „moralistní“ politiku prezidenta Václava Havla, který se zasazoval o
dodržování lidských práv všude na světě, včetně Číny.
Jestliže se
ovšem Česká republika vydala na „pragmatickou“ cestu budování obchodních vztahů
s různými zeměmi na úkor silnější podpory lidských práv, pak evidentně
máme v podobě Zemanových výroků na adresu islámu co do činění
s jistou nekonzistentností, protože zde jde pragmatismus stranou.
Možným
vysvětlením je, že zločiny páchané islámskými fundamentalisty prostě Zemana
iritují více než třeba zločiny komunistického režimu v Číně, k nimž
patřila i anexe Tibetu a následná represivní politika, v nichž se lidskými
životy nijak nešetřilo. Třeba mu jen vadí, že podle něj „islám“ svoje násilí
vyváží, zatímco Čína si ho zatím nechává jen pro vlastní občany a anektovaná
území.
Jisté je, že
na rozdíl od Číny, v jejímž případě odmítá zevšeobecňovat–a kritizovat
tudíž autoritářský komunistický režim jako logický zdroj represí —
v případě islámu z jakéhosi důvodu neváhá nabídnout zevšeobecnění,
které je urážlivé a zjednodušující.
Ať už jsou
jeho motivy jakékoliv, jisté je, že prezident vtahuje do údajně odmoralizované,
post-havlovské zahraniční politiky současné vlády cosi jako hodnotové
stanovisko. Navzdory proklamovaným „pragmatickým“ změnám se tedy v české zahraniční
politice nic moc nemění. Prezident si opět dělá,c o chce.
Jen
s tím rozdílem, že zatímco Havlovy postoje alespoň vycházely z nám
srozumitelné zkušenosti lidsko-právního boje během komunismu, Zemanova islámská
fobie má s českou realitou společného asi tolik, jako měl neúnavný boj
prezidenta Klause proti zastáncům globálního oteplování všude po světě, včetně
potápějících se tichomořských ostrovů.
A je zde
ještě jeden aspekt. Zatímco principiální stanovisko vůči porušování lidských
práv v Číně by možná přinejhorším snížilo ochotu Číny s námi
obchodovat, Zemanovy výroky na adresu islámu mohou v případě muslimského
světa dosáhnout nejen toho.
Jinými
slovy, kdyby byl Zeman soukromník, riskuje svými plošnými urážkami islámu tak
nanejvýš osobní odvetu. Coby prezident svými výroky ovšem zbytečně posunuje do
středu zájmů teroristů celou Českou republiku.
Právo, 14.6.2014