Visegradská skupina, založená
v roce 1991 jako fórum regionální spolupráce Polskem, Maďarskem a
Československem, byla během 23 let svojí existence už několikrát odepisována
jako zbytečná. V prvních dvou letech její existence ji ohrožovaly rostoucí
spory o budoucí podobu Československa, až se nakonec proměnila
v uskupení čtyř zemí, v němž Československo nahradily jeho dva
nástupnické státy.
Tím ovšem problémy neskončily.
Slovensko se vydalo na cestu mečiarismu, který byl definitivně politicky
poražen až v roce 1998. Pro ostatní členy Visegrádu bylo během tohoto
období složité s Mečiarem vyjít, a ačkoliv si lídři Visegrádu přáli, aby i
Slovensko bylo součástí první vlny rozšíření NATO, nakonec se to nepodařilo.
Lze ale argumentovat, že jak
příklad ostatních zemí Visegrádu, tak jejich tlak na mečiarovský režim, nakonec
Slovákům pomohl Mečiarovu vládu ukončit a vrátit Slovensko rychle do
integračního procesu.
Polsko zase Visegrád v 90.
letech využívalo jako regionální štít ve svých snahách vstoupit co nejrychleji do
Evropské unie navzdory nejrůznějším problémům. Visegrádská spolupráce nakonec sehrála
ve snahách Polska pozitivní roli.
Po vstupu do EU ovšem nastaly pro
Visegrád opět těžké časy. V jeho členských zemích se otřásaly vlády, které
svoje země do Unie přivedly, přičemž nejvážnější byla situace v Polsku,
kde byl nejprve zvolen v roce 2005 prezidentem konzervativní Lech
Kaczynski a o rok později se stal premiérem jeho bratr Jaroslaw.
Komunikace polských konzervativních
nacionalistů s levicovými vládami, které vládly v České republice a
Maďarsku, jakož i s liberálně pravicovou vládou Mikuláše Dzurindy na
Slovensku (a od roku 2006 s vládou vedenou levicovým Smerem) byla složitá. Země
Visegrádu ale i tak dokázaly hrát jistou moderující roli v problematických
vztazích Polska s EU v tomto období, jakkoliv v České republice
v té době stál v čele země euroskeptický prezident Václav Klaus,
jemuž od roku 2006 sekundovaly Topolánkovy „eurorealistické“ vlády.
Největší hrozba visegrádské
spolupráci ale paradoxně přišla po konci éry bratrů Kaczynských. Polsko se pod
vedením liberální Občanské platformy Donalda
Tuska, jakož i ve světle ekonomických úspěchů (dokonce i v době ekonomické
krize po roce 2008) rychle vyšvihlo ro role evropské mocnosti.
Zatímco ambice polských politiků
stále více směřovaly k posilování této pozice, a zaměřovali se tudíž na
spolupráci s dalšími evropskými mocnostmi, tři menší země Visegrádu se
postupně—i kvůli problematické domácí politické situaci a ekonomické
krizi–svým významem propadaly.
Visegrád se stal uskupením značně
asymetrickým, v němž bylo na jedné straně Polsko s panevropskými
ambicemi a plejádou výrazných politických vůdců evropského kalibru, a na druhé
tři provinčně se chovající země, s celkovým součtem obyvatel menším než
čtyřicetimiliónové Polsko.
Jenže současná dominance Polska
v rámci Visegrádu také ukazuje, jak prozřetelné bylo toto regionální
uskupení v roce 1991 vytvořit. Ve všech svých podobách totiž různá jeho
měnící se těžiště sloužila jako západní kotvy těch jeho členů, kteří se zrovna
potýkali s problémy. Polsko hraje tuto roli nyní.
Funguje jako jakýsi regionální
štít pro nevýrazné politické výkony Čechů či kontroverzní politiku Orbánovy
vlády v Maďarsku. Jeho regionální „leadership“, i skrze Visegrád, také
v očích západních spojenců poněkud neutralizuje dopady oportunistické
politiky ostatních třech členů vůči Rusku v současné ukrajinské krizi.
Stejně jako se ukázalo až
s odstupem času, co Visegrád znamenal pro Slovensko během mečiarovské éry,
nebo pro Polsko během přístupových jednání s EU a pak éry Kaczynských,
ukáže až čas, jak moc nám pomohlo, že se v současné
vyhrocené mezinárodní situaci mohou Česká republika, Slovensko a Maďarsko
takříkajíc schovat po visegrádskými křídly s polským nátěrem.
Právo, 18.6.2014