Zhroucené státy

Světem
obchází strašidlo zhroucených států. Nejenže roste jejich počet, ale začínají
se objevovat i tam, kde by to před několika lety jen málokdo předpokládal.


v roce 2004 napsal americký politolog Francis Fukuyma v knize, která
byla u nás publikována pod názvem Fukuyamovo
budování státu
, že slabé a zhroucené státy, v nichž neexistuje silná
centrální vláda, ani efektivní systémy horizontální správy, jsou pro
mezinárodní společenství extrémně nebezpečné, protože nejen porušují normy
civilizovaného chování, ale na jejich území často operují nejrůznější
teroristické organizace. Jsou také obvykle zdrojem těžko zvladatelných
uprchlických vln. 

Po dlouhou
dobu bylo pro svět příkladem zcela zhrouceného státu Somálsko, které je dodnes
semeništěm terorismu i základnou pirátů, kteří ohrožují námořní plavbu
v Rudém moři. Podle amerického institutu Fund for Peace, který každý rok
sestavuje seznamy zhroucených států, Somálsku v Africe „dýchají na záda“  Demokratická republika Kongo, Súdán a Jižní
Súdán. I čeští vojáci jsou nyní přítomni v hroutícím se Mali.

Pro světovou
bezpečnost je problematické zejména to, že do kategorie zhroucených států se
v poslední době rychle propadají země, jako je Sýrie, Irák, Afghánistán,
Libye  a částečně i Libanon a Pákistán.
Na území všech těchto států existují území, která nemá centrální vláda pod
kontrolou. V některých, jako v Sýrii a v současném Iráku, panuje naprostý
chaos.

Pákistán,
který nekontroluje svoje tzv. kmenová území na západě země, v nichž působí
Talibán, má dokonce nukleární zbraně. Na území dalších zhroucených států je
velké množství zbraní a dobře vycvičených paramilitárních skupin.

Státy se hroutily
v nedávné minulosti dokonce  i v Evropě—se
všemi bezpečnostními riziky, které k tomu patří. Do této kategorie patřily
po nějakou dobu některé následnické státy bývalé Jugoslávie.

Zhrouceným
státem je v současnosti do jisté míry i Ukrajina. Přinejmenším v tom
smyslu, že centrální vláda plně nekontroluje východ země, kde vznikají povstalecké
„republiky“ jak vystřižené z  fantaskního románu Vladimíra Sorokina Telurie. Kupodivu se najde, i u nás,
dost lidí, kteří tomuto procesu živelné disintegrace státu na hranících
Evropské unie tleskají.

Což o to,
právo na sebeurčení má v mezinárodním pořádku  svoje místo, pokud se tak děje
v demokratickém procesu, ale když se různé „republiky“ ustavují tak, že se
skupiny separatistických ozbrojenců zmocní úřadů a strategických pozic, a pak jednostranně
vyhlásí svůj „stát“, má problém nejen země, které se to týká, ale i mezinárodní
společenství. Dokonce i v případě, kdy centrální moc nakonec separatistkou
část svého území dostane silou zpět pod kontrolu, jako to udělalo
v Čečensku Rusko, zůstávají o taková území často zdrojem terorismu.

Světové
mocnosti se bohužel opakovaně snaží neuváženě využívat hroutících se států ke
svým strategickým cílům, aniž by raději hledaly společný postup. Možná nejdůležitější
světovou událostí minulého roku tak bylo, když se Rusko a Amerika nedokázaly
dohodnout, jak postupovat v Sýrii. Tím, že se mezinárodní společenství
nakonec rozhodlo kvůli tomuto sporu neintervenovat a nechalo zemi dál propadat
do chaosu,  otevřelo dveře
k současnému nástupu islamistů, kteří se snaží vytvořit sunitský chalífát
z části Sýrie a Iráku.

I na
Ukrajině mocnosti neuváženě přispívají svým jednáním k situaci, kdy se
v jedné části Evropy může zhroutit veškerá autorita–se všemi důsledky,
které se s tím pojí.

 Jinými
slovy, je na čase, aby se mezinárodní společenství shodlo na jasnějších
pravidlech, jak postupovat v případech hroutících se států.  I když se situace totiž nakonec „vyřeší“
vojenským vítězstvím jedné nebo druhé strany konfliktu, zůstávají taková území zdrojem
nestability dalece přesahující jejich hranice po dlouhou dobu.

Právo, 21.6.2014

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..