První
náměstek ministra zahraniční Petr Drulák si vysloužil v minulosti uznání jako
odborně zdatný ředitel Ústavu pro mezinárodní vztahy.
Osvědčil
přitom i schopnosti politické, protože v čele ústavu, který vedl
v letech 2004 až 2013, vydržel tento levicový intelektuál i v době,
kdy ministerstvo zahraničí, které je zřizovatelem ústavu, vedli pravicoví
politici. Nebál se přitom pouštět do otevřených polemik s politikou
pravicových vlád i prezidenta Václava Klause.
Drulák
je autorem několika zajímavých knih o zahraniční politice a originálního
provokativního díla Politika nezájmu:
Česko a západ v krizi. Mohlo by se tedy zdát, že když si nový ministr
zahraničí Lubomír Zaorálek Druláka vybral jako svého prvního náměstka, udělal
výborné rozhodnutí.
Bohužel
nad tím, zda Zaorálkovo rozhodnutí bylo správné, se zatím vznáší určité
pochybnosti.
Drulák
je totiž od svého nástupu do funkce v centru kontroverzí, z nichž
některé souvisí s jeho vyhraněnými názory na zahraniční politiku, další
pak s tím, že coby dlouholetý ředitel ústavu zřízeného ministerstvem
zahraničí má, zdá se, s některými lidmi, včetně bývalých ministrů, nevyřízené
účty.
Potíž
je v tom, že zatímco mít silné názory bezpochyby patří k pozici veřejného
intelektuála, v pozici prvního náměstka, který má především krýt záda svému
ministrovi, to může být trochu problém.
Je
možné, že Drulák v každodenním chodu ministerstva Zaorálkovi záda kryje,
ale při vyjadřování svých názorů na zahraniční politiku ho zatím nejen
zastiňuje, ale také generuje kontroverze, které vytvářejí obraz ministerstva
coby poněkud chaotického místa.
Drulákovou
první kontroverzí byla jeho zbytečná snaha poskytnout teoretickou nadstavbu
posunu v české zahraniční politice ve vztahu k Číně. Zatímco by možná
stačilo nějaké zcela pragmatické vysvětlení, Drulák nabídl médiím teoretické
zastřešení v podobě kritiky lidsko-právní politiky bývalého prezidenta
Václava Havla coby prý neproduktivně moralistní.
Úplně
zbytečně si tak, řečeno lidově, „naběhl“, protože zatímco v české zahraniční
politice je v minulých letech nepochybně mnoho věcí, od kterých je potřeba
se viditelně distancovat, v případě Havla jde o úplně zbytečnou amputaci
posledních zbytků čehosi, co bychom mohli nazvat ideovou páteří české politiky.
Havel
navíc nebyl žádný názorový extremista. I ve vztahu k západním spojencům
nabízel rovnováhu mezi silný atlantismem a proevropskými postoji. Není tedy
vůbec jasné, proč právě od jeho postojů je třeba se distancovat, a Drulák za to
sklidil oprávněnou kritiku.
Nejnověji pro změnu Drulák načrtl
vizi reorientace české zahraniční politiky směrem od dosavadní visegrádské
spolupráce, která je prý stále více ve vleku polských ambicí, směrem ke
spolupráci středoevropských zemí se západním Balkánem.
Což o to, myšlenka je to zajímavá, ale stejně jako v případě
poznámek na adresu Havla, se nelze neptat, zda by takové zásadní možné posuny
v zahraniční politice neměl formulovat a vysvětlovat sám ministr.
Pokud jde o vztahy s některými bývalými tvůrci zahraniční politiky,
Drulák se dostal do sporu s bývalým ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou
ohledně jeho možného jmenování velvyslancem ve Vatikánu. Požaduje, aby se
Svoboda vzdal názvu Diplomatická akademie pro svoji soukromou diplomatickou
školu, jinak prý být navržen nemůže. Název si nárokuje pro svoji školu
ministerstvo.
I když ponecháme stranou meritum sporu, opět se vtírá otázka, kde
v něm stojí Zaorálek. Svoboda je koneckonců bývalý ministr, významná
postava české politiky, a když ho nyní mistruje Zaorálkův první náměstek,
vypadá to na veřejnosti jako jakési vyřizování účtů.
Drulák může být pro českou zahraniční politiku přínosem. Zajímavých
myšlenek si jako dlouholetý teoretik evidentně nastřádal víc než dost. Jenže
některé jeho názory jsou dost neortodoxní, a bylo by proto srozumitelnější,
kdyby se, když už, do veřejného prostoru dostávaly prostřednictvím ministra a
po pečlivých konzultacích.
Jinými slovy, Drulák by měl poněkud ubrat plyn.
Jinak si ho Zaorálek brzy nebude moct „dovolit“.
Právo, 25.6.2014