Výrok Tomáše
G. Masaryka, že se „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily,“ zazněl v podobě apelu při jeho abdikaci
v roce 1935. Jasnozřivý intelektuál,
jakým byl, si nepochybně uvědomoval, jak moc jsou ohroženy na konci jeho
prezidentství ideje, z nichž se zrodilo Československo a které
reprezentoval.
Jak
Československo o tři roky později dopadlo, už víme. Hlásit se
k Masarykovým „ideálům humanitním“ a ideovému odkazu první republiky se stalo na
půl století formou disidentství.
Po roce 1989
Československo už na ideály, z nichž vznikla první republika, mohlo
navázat jen zprostředkovaně. Samo jich moc nemělo, pokud nebudeme za „ideály“
považovat co nejrychlejší zbudování tržního hospodářství a liberální demokracie
po již existujícím vzoru Západu nebo černobílý opožděný antikomunismus bývalých
konformistů.
Ideály
jakžtakž nově definující český stát
po pádu komunismu vycházely z odkazu disidentského boje za lidská práva a svobodu
„proti intencím systému“. Symbolem tohoto odkazu se stal Václav Havel.
Můžeme
samozřejmě argumentovat, že to byly ideály v liberální demokracii méně
použitelné než v totalitním režimu, a že sám Havel tento odkaz do jisté
míry zrelativizoval, když se „intencím nového systému“ začal přizpůsobovat v roli prezidenta.
Postupně tak opustil myšlenky „nepolitické politiky“, vzpírající se byrokraciím
a stranickým aparátům, nebo myšlenky na nový panevropský systém bezpečnosti bez
aliancí z dob studené války.
Na druhou
stranu Havel ani během svého prezidentství neopustil ideje boje za lidská práva
a podpory pro svobodnou občanskou společnost coby společenského organismu,
který je esenciální pro jakoukoliv formu svobody, rovnosti a bratrství kdekoliv
na světě.
Pokud se
Československo a posléze Česká republika vůbec nějak zapsaly po roce 1989 do mezinárodního povědomí, byl to
tento „havlismus“, který navazoval na Chartu 77. Až se bude v listopadu
tohoto roku odhalovat Havlova busta v americkém kongresu, bude se nepochybně
připomínat především tento ideový odkaz.
V české
historii se ovšem „ideály humanitní“, v podobě intelektuálních revolt
proti „intencím systému“, které Čechům přinášely mezinárodní obdiv, vždy
střetávaly také s neobyčejnou schopností většiny „systémům“ se
přizpůsobovat, ba s nimi aktivně kolaborovat. Tato tendence „plížit“ se dějinami a systémy,
ať už je povaha doby a systému jakákoliv–na rozdíl od našich intelektuálních a
disidentských revolt–dobrou mezinárodní pověst nemá.
Levicoví tvůrci
české zahraniční politiky nyní ovšem tvrdí, že je nutné oprostit se od
havlovského dědictví moralistní lidsko-právní politiky. Existuje prý i „jiné pojetí lidských práv“. A byl by prý omyl zaměňovat toto „jiné pojetí
lidských práv“ za bezpáteřní pragmatismus, ač se tak může na první pohled
jevit.
Budiž.
Jakkoliv nikdo netvrdí, že v Havlově zahraniční politice nebylo co
kritizovat, třeba se současnému Černínu ještě podaří nám vysvětlit, proč je v údajně „novém pojetí lidských práv“
třeba s vaničkou vylít i Havla—tedy prý dělat principiální politiku, která není havlovská.
Bohužel
v napětí českých dějin mezi tradicí intelektuálních revolt, (z nichž
občas rostly ideály, jimiž se může udržovat stát) a tradicí konformismu, vypadá ono „jiné pojetí
lidských práv“ současného Černínu spíše
jen jako další variace na konformismus. Navíc variace, která se ve svém
otloukání Havla dost těžko odlišuje od politiky bývalého prezidenta Václava
Klause a jeho mozkového trustu.
Zatím tato
nová principiální
„nehavlovská“ politika vypadá tak, že se na rozdíl od současného Polska
nebudeme raději do ničeho moc míchat a budeme dopředu upozorňovat, proč
nechceme kupříkladu ani slyšet o případných spojeneckých základnách na našem
území.
A vypadá též tak, že navzdory řečem o sociálním
státu a kritice neoliberalismu se konformně přizpůsobíme systému globálního
kapitalismu, jehož božstvům zahraničních investic, obchodu a recyklovatelné
levné pracovní síly v montovnách i velkoskladech všeho druhu se pokud
možno nějaké hodnoty a ideály, jakož vlastně i liberální demokracie, nemají příliš
plést do cesty.
Ti, kdo tuto
politiku „nového pojetí lidských práv“ kritizují, se dozvědí, že používají
Havlovo jméno jako kyj maskující údajnou prázdnotu. Tento spor zase jednou rozsoudí
asi až dějiny. Jen doufejme, že nebude opět pozdě.
Právo, 28.6.2014