Nový tým
v čele české zahraniční politiky by rád dělal spoustu věcí jinak než jeho předchůdci,
čemuž má v symbolické rovině posloužit i odklon od „lidskoprávního atlantismu“,
který byl spojován se jménem Václava Havla. Proti této prý přežilé politice staví sociálnědemokratický Černín politiku
„humanismu“, která chce klást odpor i „zločinům a excesům spojeným se zájmy
Západu.“
Václav Bělohradský,
který má k novému zahraničně politickému týmu blízko, obhajuje tuto změnu v textu nazvaném
„Lidskoprávní spanilé jízdy“ (Právo,
28.6.2014) tak, že „lidskoprávní atlantismus je prý „beznadějně pokrytecký“. Je to prý
„lžiideologie“, která revoluční smysl
pojmu „lidská práva“ zužuje na obranu (euroamerických) zájmů v globální
ekonomice.
To je ovšem
vysvětlení plné protimluvů. Vezměme si jako příklad Havlovy postoje
k Tibetu. Pokud bychom použili Bělohradského mustr, pak se Havel opakovaně zastával Tibetu na základě
jakési „lžiideologie“ lidskoprávního atlantismu, přičemž v konečných
důsledcích bránil jen (euroamerické) zájmy v globální ekonomice.
Proč tedy ale Havla
kritizovali zleva i zprava, že svou podporou pro Tibet ohrožuje obchod s Čínou?
Nebo snad chceme tvrdit, že ohrožoval český obchod s Čínou, aby pomohl americkým zájmům?
Havlův
„lidskoprávní atlantismus“ ve vztahu k Číně lze nyní srovnat s novou
politikou „humanismu“, kterou se zřejmě řídil ministr zahraničí Lubomír Zaorálek při
dubnové návštěvě Číny. Ten se svým čínským protějškem Wangem vydal
prohlášení, že Tibet je neoddělitelnou součástí Číny a že se obě země nebudou
vměšovat do vnitřních záležitostí druhého státu.
Bělohradský
vysvětluje, „že každý národ má právo dojít k pochopení toho, co jsou
„lidská práva vlastní cestou.“ Co ale
dělat, když většina Tibeťanů evidentně zatím nedospěla vlastní cestou k takovému pochopení „lidských práv“, které by
jim umožnilo souhlasit s krvavou anexí jejich země v 50. letech Čínou
a následným brutálním potlačováním jakékoliv opozice v Tibetu?
Jak to řeší nová
zahraničněpolitická linie ČR, už víme. O žádnou pragmatickou obranu (českých) zájmů v globální ekonomice
v podobě bezpáteřního poklonkování Číně ani náhodou nejde. Jde přeci o
humanismus.
Ač nevíme, co si
oba ministři povídali za zavřenými dveřmi, Zaorálek, zdá se, naštěstí nešel tak daleko, aby si
v intencích nové politiky „humanismu“
nasypal popel na hlavu a coby představitel země příslušející
k euroatlantické civilizaci odhalil „excesy a zločiny spojené se zájmy
Západu“. Asi tušil, že Čína přece jen
slyší lépe na lidskoprávní atlantismus, zvlášť když za ním tuší USA.
Možná i proto
nakonec spolu se svým protějškem
podpořil v obecné rovině ochranu lidských práv. O tom, co myslí „lidskými právy“ Číňané, se
můžeme jen dohadovat. Zaorálek naopak považoval
za nutné vysvětlit, že jeho týmu nyní jde o lidská práva v „širším slova
smyslu“. ČR prý nemůže obchodovat s někým , kdo nedodržuje standardy práce
a ochrany životního prostředí.
Jenže Čína toto vše
porušuje. Není tedy nakonec i toto
„širší pojetí lidských práv“ jen
„lžiideologie“ lidskoprávního atlantismu? Vždyť pokud dovedeme do logických
závěrů humanistické teze nové české zahraniční politiky, proč by měl Západ, obtížený svými „excesy a
zločiny“, mít právo někoho poměřovat svými standardy—i když třeba jen „v širším
slova smyslu“?
Posuňme se ale blíž
k domovu. Zaorálek také nedávno médiím vysvětlil, že změna kurzu české
zahraniční politiky znamená v nejbližší budoucnosti kupříkladu snahu
vybudovat si silné vztahy s Rakouskem, které by byly na stejné úrovni jako
ty s Německem, Polskem a Slovenskem. Musíme se ale přitom prý vyhnout
řešení Benešových dekretů a otázky vyhnanců.
I tady se hezky
projevuje jistá schizofrenie. Češi a Rakušani jsou dvě větve jedné rodiny, a budování
vynikajících vztahů s Rakouskem bude jen těžko možné, pokud Češi neuznají,
že už od druhé světové války schovávají ve skříni tělo rakouského strýčka. Zaorálek
ale pěkně „humanisticky“ říká, že strýček je „tabu“, což ve skutečnosti vadí navzdory Česko-německé
deklaraci z roku 1997 do jisté míry dál i Německu, s
nímž prý máme jinak výborné vztahy.
I proto bylo dosud
naším nejvýznamnějším spojencem nikoliv Německo, ale visegrádské Polsko. Jenže
to se svým nepokrytým euroatlantismem jen těžko přijme za své nové „humanistické“
teze české zahraniční politiky.
Zdá se, že vše
údajně „nové“ v české zahraniční politice už tady bylo: přemrštěné ambice
v teorii a konformismus v reálné politice. To vše doprovázeno obrazem
známým již z dob předmnichovských–„země bez přátel“.
Právo, 1.7.2014