Nová střední Evropa v české zahraniční poltiice

Ministr
zahraničí Lubomír Zaorálek nedávno v médiích prozradil, že ambicí nového
zahraničně-politického týmu v Černínském paláci je poněkud změnit
parametry dosavadní středoevropské spolupráce, v níž Česká republika
doposud kladla důraz na visegrádské uskupení. Češi by se rádi orientovali více
na spolupráci s Rakouskem, s nímž by podle Zaorálka chtěla naše země mít
vztahy prý přinejmenším tak dobré jako s Německem, Polskem a Slovenskem.

V podobném
duchu se vyjádřil Zaorálkův první náměstek Petr Drulák, který mluvil o nové
zahraničně-politické ose, která by zahrnovala Berlín, Prahu, Bratislavu, Vídeň,
a západní Balkán, zejména Chorvatsko a Slovinsko.

 Drulák se ovšem zároveň ohradil proti
spekulacím, že Česká republika touto novou strategií upozaďuje visegrádskou
spolupráci. Tu prý neopouštíme.

Explicitně
se pak ohradil proti některým spekulacím, že novému zahraničně-politickému týmu
pod vedením sociální demokracie vadí ambice Polska hrát roli evropské mocnosti,
jakož i silná orientace Polska na atlantickou spolupráci, a že pokus
předefinovat seznam hlavních českých spojenců ve střední Evropě je především
snahou o odklon od spolupráce s Polskem coby hlavím pilířem současné
Visegrádské skupiny.

Zajímavé je,
že se Drulák neohradil, když se média podivovala, že na jeho seznamu  chybí Maďarsko. Pokud by totiž Česká
republika chtěla změnit akcent středoevropské spolupráce směrem k zemím,
které tvořily páteř pozdního Rakouska-Uherska, bylo by třeba vysvětlit, proč
Maďarsko na seznamu chybí.

Podle
Zaorálka se česká diplomacie pokusí dostat zejména vztahy s Rakouskem na
co nejlepší úroveň, ale je se přitom třeba vyhnout otázkám vyhnání sudetských
Němců a Benešových dekretů.  A zde se zdá
být hlavní slabina nové české strategie.

O lepších
vztazích s Rakouskem, které by vskutku mělo být v jádru jakéhokoliv
středoevropského uskupení, se mluví už dlouhou dobu. Jenže právě Česká republika
má mezi středoevropskými zeměmi ve vztazích s Rakouskem celou řadu
nevypořádaných problémů. Patří k nim jak spory o českou jadernou
energetiku, tak právě otázky spojené s poválečným vysídlením sudetských
Němců, z nichž část odešla do Rakouska.

Zatímco
v Německu—kromě Bavorska–je hlas sudetských Němců do jisté míry jen
okrajovou záležitostí, a navíc se podařilo s Německem vyjednat v roce
1997 Česko-německou deklaraci, která programově přenesla důraz ve vzájemných
vztazích od minulosti k budoucnosti, v Rakousku sudetoněmecká otázka  politicky stále rezonuje.

Čeští politici se přitom v minulosti
otázce Benešových dekretů a poválečného vyhnání Němců snažili ve vztazích
s Rakouskem buď vyhýbat, anebo dokonce, jako třeba současný prezident
Miloš Zeman, si počínali tak trochu jako slon v porcelánu. Rakušani  tak dozajista ještě nezapomněli na Zemanovy
výroky během prezidentské kampaně nebo jeho předešlé výroky, že sudetští Němci
coby zrádci mohou být rádi, že byli jen vysídleni. V Zemanově kampani, a tím i
v celé  jedné části české
společnosti, která ho podporovala, hrály také nemalou roli útoky na rakouskou
minulost Zemanova protikandidáta Karla Schwarzenberga.

 Je tedy
otázkou, zda si současný Černín nevzal příliš velké sousto, když chce zlepšovat
vztahy s Rakouskem bez toho, že by se postavil čelem k minulosti.
Jinými slovy, těžko se dá předpokládat, že bez nějakého významného posunu v
pohledu na poválečnou minulost a přinejmenším symbolických gest, se Zaorálkově
týmu podaří ve vztazích s  Rakouskem
dosáhnout více, než se mohlo podařit Schwarzenbergovi, pro něhož bylo Rakousko
druhým domovem.

ČRo Plus, 2.7.2014

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..