Společnosti před katastrofou: 1914 a 2014

V knize 1913. Léto jednoho století popisuje německý kunsthistorik a
publicista Florian Illies západní svět v roce před začátkem 1. světové války
jako idylické místo plné naděje a optimistických vyhlídek do budoucnosti. První
fáze industriálního věku právě vrcholí v podobě zavedení pásové výroby ve
Fordových automobilkách, Charlie Chaplin vstupuje jako první velká hvězda do
rodícího se filmového průmyslu, Marcel Proust píše Hledání ztraceného času, Pablo Picasso umělecky proráží se svým
abstraktním uměním v New Yorku a Igor Stravinski uvádí poprvé Svěcení jara.

I Rakousko-Uhersko, které sehraje
o rok později tragickou roli ve spuštění války, přetéká uměleckou a
intelektuální energií. Z plejády těch dnes světově proslulých můžeme
jmenovat spisovatele Franze Kafku, Roberta Musila či Josefa Rotha, malíře Egona
Schieleho, Gustava Klimta a Oskara Kokoschku, skladatele Arnolda Schönberga,
Alexandra von Zemlinski a Leoše Janáčka, či intelektuály Karla Krause a
Sigmunda Freuda

V červenci 1914 se tento
svět zhroutil – a spolu s ním jistá naivní důvěra v lepší budoucnost, spojená
s překotným vývojem vědy a nových technologií, kterou západní svět v
předvečer války oplýval. Nicméně tato všeobecná víra ve schopnosti lidského
rozumu „po smrti Boha“, ohlášené Friedrichem Nietzschem, byla již konfrontována
s varovnými signály – kupříkladu s potopením „nepotopitelného“ Titaniku, ale
třeba i s Einsteinovou teorií relativity, která obrátila vzhůru nohama
mechanické vnímání světa.

xxx

Rok 1914 už byl interpretován
v nesčetných vědeckých pracích, esejích a konferenčních příspěvcích. Když
ho vztáhneme k současnosti, byl možná ze všeho nejvíc začátkem éry,
v níž věda i technika, které se vydaly na vlastní dráhu v době
osvícenství, začaly lidstvu přerůstat přes hlavu. Jinými slovy: do roku 1914
panovalo rozšířené přesvědčení, že vědecký a technologický pokrok má lidstvo
pod kontrolou a že s jeho pomocí může svět neustále zlepšovat, aniž by
potřebovalo poručnictví Boha. Ten byl vykázán do soukromé sféry.

Dnes žijeme ve světě mnohem šířeji
ovládaném vědeckým a technologickým pokrokem, ale naivní důvěra, že technověda
bezpečně zajistí lepší budoucnost, zmizela. Už ve 20. století jsme zažili, co mohou
způsobit vědecké vynálezy ve společnosti, jejíž schopnost a ochota chovat se
odpovědně se od dob neolitu příliš nezměnily.

Rok 1914 byl začátkem první
„globální“ války, která svým způsobem skončila až pádem bipolárního světa
v roce 1989. Druhá světová válka byla jen pokračováním té první, studená
válka pokračováním té druhé.

Romantickou vizi budoucnosti,
opírající se o víru ve vědecký a technologický pokrok, nahradily v reakci na 1.
světovou válku nejdříve v Rusku a pak v Německu monstrózní režimy, které
chtěly uskutečňovat budoucnost jako vědecký projekt: komunismus se opíral o
vědecký materialismus a marxistické pojetí dějin, které údajně odhalilo jejich
zákonitosti, nacismus pak stavěl na rasové teorii a eugenice.

Po jejich krachu jsme se
definitivně ocitli v postutopické éře,
v níž už se jen málokdo odváží předložit nějakou holistickou vizi
budoucnosti. Francis Fukuyma byl poslední světové známý myslitel, který nabídl
cosi jako marxismus naruby: pádem bipolárního světa prý skončily dějiny, žijeme
ve světě konečného vítezství liberální demokracie. Na jeho knize ještě ale ani
neoschla tiskařská čerň a systém liberální demokracie, který od 2. světové
války relativně dobře fungoval jako protiklad komunistického totalitarismu, se
začal měnit. Jeho paradigma nabourala akcelerující globalizace, nesená novými
vědeckými a technologickými objevy, zejména v oblasti komunikačních
technologií.

Trh kooperující do té doby
s národními politickými arénami na projektu sociálně-tržního hospodářství se
utrhl ze řetězu a začal fungovat v globální podobě, zatímco politika
bezmocně uvázla na úrovni národních států. V lokálních rámcích uvězněná
liberální demokracie je v posledních dvou desetiletích stále méně schopná
být globálnímu kapitálu i globálnímu toku informací partnerem a hroutí se pod
náporem korupčních vlivů a mediokracie. Colin Crouch popsal této stav jako postdemokracii, v níž se hlavními
hybateli dění stávají globálně působící korporace, ale ani on a jiní už se
neodvažuje autoritativně předpovědět, kam se to vše vyvíjí.

xxx

Současná civilizace skrze
obrovitý průmysl intelektuální reflexe v podobě univerzit, think-tanků či
intelektuálně zaměřených médií většinově souhlasí, že jsme na počátku nové
revoluce, která změní svět důkladněji než konec ancient régime (marxisté by řekli feudalismu) na konci 18. století
a jeho vystřídání politickými a dalšími podobami modernity, jako byl
kapitalismus, národní státy, občanské společnosti, masová média, politická
demokracie a vláda zákona. Jenže i nejodvážnější myslitelé dokáží nové sociální
skutečnosti, které chtějí definovat, přinejlepším popisovat s pomocí
předpony „post“: postdemokracie, postkomunismus, postindustriální společnost,
postmoderna. Žijeme tedy ve společnosti, která je „čímsi po něčem“, co jsme
ještě jakž takž definovat dokázali. Jenže kromě toho, že to přítomné jaksi
vyvěrá z minulosti, ale už to není to samé (je to tedy post), nevíme
přesně, co naše přítomnost značí a kam směřuje. Klasik by řekl, že staré
zemřelo, ale to nové se ještě úplně nenarodilo.

Odevzdanost tomuto
nesrozumitelnému současnému stavu se sama stala jakousi zvláštní formou utopie,
takže se vynořila celá řada děl z per věhlasných myslitelů, kteří tvrdí,
že kapitalistický systém ve své globální podobě už nemá žádnou alternativu. Je
prý dostatečně pružný a silný na to, aby vydržel jakékoliv krize a absorboval
jakoukoliv revoltu. Každou i tu sebevýstřednější revoltu nakonec pohltí tím, že
ji komodifikuje, udělá z ní zboží.

Globálními celebritami, které se
v rámci tohoto údajně nezničitelného systému dobře prodávají, se tak nakonec
stávají i jeho největší kritici: Slavoj Žižek, Noemi Klein, či Noam Chomský.
Skvěle se prodávají trička s Che Guevarou či Fidelem Castrem. Mediálními
hity se stanou i demonstrace Indignados
či hnutí Occupy Wall Street. A dobře
se prodávají jak knihy, které burcují k revoltě, jako ty Žižekovy, tak ty,
které naopak beznaděj společnosti bez možnosti systém od základů změnit
popisují, jako Reálný kapitalismus Marka
Fischera či Kup si svoji revoltu od
Josepha Heatha a Andrew Pottera.

xxx

Pokud tedy uznáváme nemožnost
zásadní systémové změny, mohlo by se zdát, že svět našel v pozdním
kapitalistickém systému jakousi rovnováhu a společnost je spokojená. Jenže
prudce rostoucí počty katastrofických předpovědí a kulturních produktů, jako
jsou katastrofické filmy či populárně vědecké úvahy o konci světa či o světě
„po světě lidí“ spíše ukazují, že jsme se ocitli v pasti.

Lidský rozum dospěl v podobě
rozvoje vědy a techniky do stádia, kdy ve stále větší míře produkuje věci a
procesy, které už nekontroluje. Naopak, ony stále více ovládají nás. A jim pro
změnu vládnou peníze, které v podobě globálních finančních trhů fungují
jako první vpravdě planetární systém. Aby si zajistili prostředky na další
výzkum, jsou i vědci ve stále větší míře nuceni svět nejen vysvětlovat, ale
nabízet zdánlivě autoritativní předpovědi toho, co se stane. Navzdory tomu, že téměř nikdo není schopen nabídnout
ucelenou předpověď toho, čím svět bude za pár desítek let, každé jednotlivé
vědecké odvětví nás s nemalou mírou jistoty přesvědčuje o tom, co se
určitě stane v jím zkoumané oblasti.

Velmi často tyto předpovědi
vycházejí vstříc poptávce po katastrofismu – ovšem často s dodatkem, že právě
věda a technika nás nakonec mohou od jinak jisté tragédie uchránit. Astronomové
tak kupříkladu horečně propočítávají pravděpodobnost srážky Země s nějakým
velkým vesmírným tělesem nejen proto, aby nás na tuto možnost upozornili, ale
také proto, že pokud prý dostatečně rychle vybudujeme na oběžné dráze Země síť
monitorovacích stanic a budeme mít po ruce dostatečně sofistikovanou
technologii, můžeme možná jinak jisté katastrofě zabránit. Geologové
předpovídají z podobných důvodů, kde a kdy vybuchne další supervulkán,
který může změnit klima celé planety nebo kdy dojde k opravdu
devastujícímu zemětřesení, které kupříkladu zničí celou Kalifornii. A klimatologové
předpovídají katastrofální dopady globálního oteplování, které by se snad dalo
zpomalit či zastavit – a to nejen pokud změníme své chování, ale také pokud nahradíme
dostatečně rychle současné technologie jinými.

Výčet katastrof, jimž se snad
můžeme vyhnout, pokud se budeme chovat jinak, tím ovšem zdaleka nekončí.
Gerontologie i sociologie nás přesvědčují o nevyhnutelných kolapsech sociálních
a penzijních systémů, pokud okamžitě nepřijmeme potřebná opatření. Zároveň se
dozvídáme, že se planeta přelidňuje, nebo že se naopak celá řada vyspělejších zemí
s malou porodností začíná vylidňovat. Lékařská věda spolu s genetikou
nás pro změnu přesvědčují o potřebě preventivních zákroků, jako je odoperování
ňader u žen, které mají kvůli své genetické výbavě větší pravděpodobnost
výskytu rakoviny. A v prognostiku, s takovým či onakým katastrofickým
podtextem, se postupně mění i politologie, která předvídá tu „střet civilizací“,
tu již zmíněný konec demokracie, tu nezadržitelný mocenský nástup Číny či
islamizaci Evropy. Západní civilizace je prý v rozkladu, Evropa je u konce
svých sil.

xxx

S potenciálně děsivými
důsledky svých činů, pokud se nebudeme chovat tak, jak doporučují vědci a
experti nejrůznějšího druhu, jsme konfrontováni i na dalších úrovních. Média
spoléhající na experty tak mění naše chování. Víme dopředu, kolik nás bude stát
výchova dítěte, co všechno nebudeme schopni zaplatit, když ztratíme práci, jaká
jsou rizika pro náš bankovní účet, co nás potká, když budeme vysedávat
v restauracích, kde se kouří, či budeme dokonce sami kouřit.  Zatímco před sto lety si děti hrály na ulici
či na návsi s jinými dětmi od chvíle, kdy se naučily chodit, dnes je ještě
v devíti vozíme autem do školy, protože známe všechna rizika.

Naše životy se pak ve všech
směrech virtualizují. Nejde jen o
rostoucí úlohu internetu a s ním spojených sociálních médií či o vznik
nových forem občanské společnosti v kyberprostoru, ale také o postupný
posun prožívání přítomnosti směrem do
budoucnosti
. Tím, že nám věda a
experti tvrdí, že s jistotovou vědí, co se stane, pokud nebudeme jednat
podle jejich rad, anebo že se to stane tak jako tak, žijeme stále více ve
spleti možných budoucích rizik či katastrof, které se pojí s naším
přítomným jednáním. Na pláž či louku už neuléháme s jednoduchým potěšením
ze slunečního tepla a svitu, ale také s vědomím rizika, že když
nepoužijeme opalovací krém, dostaneme rakovinu kůže. Na kole nejezdíme jen tak
pro potěšení z jízdy, ale s tím, co nás vše čeká, když spadneme bez
přilby. I jídlo a pití konzumujeme stále více nikoliv jen kvůli přítomnému
hladu či potěšení z chutě, ale s vědomím, co nám může jeho nevhodné
složení způsobit. Bez rizika už není, jak víme, ani sex.

Mohli bychom samozřejmě
argumentovat, že nás věda a expertní rozum pouze učí novým druhům odpovědnosti,
což je dobře, ale lze také argumentovat, že vyprazdňují
náš prožitek přítomnosti
, protože z něj ve stále větší míře činí jen
derivát všemožných budoucích rizik, kterým se vystavujeme, když nebudeme jednat
podle jejich rad. A tyto poznatky se samozřejmě všechny dobře prodávají – ať už
jako rady nebo jako produkty zmenšující riziko.

Woody Allen si z této
rostoucí neurózy moderní společnosti udělal ve filmu Spáč cynickou legraci. Když se hlavní hrdina filmu, majitel obchodu
se zdravým jídlem v New Yorku, probudí po jakési nehodě od dvě století
později na nemocničním lůžku, je obklopen lékaři totalitní společnosti, kteří
všichni kouří. Allenův hrdina protestuje, kouřit je přeci zdraví nebezpečné.
Doktoři okolo něj ho ujišťují, že je to naopak velmi zdravé, jak věda mezitím
neomylně dokázala. Allen se tak v absurdní zkratce dotkl dalšího
podstatného rysu dnešní vědy: ráda a stále více předpovídá, co se zaručeně
stane, ale dost často se přitom fatálně mýlí, nebo určité věci vůbec
nepředpokládá. Ekonomickou krizi z roku 2008 předpovědělo v obrovské světové
armádě ekonomů, kteří se s naprostou jistotou vyjadřují v médiích a
na univerzitách ke všemu možnému, jen pár. Všichni ti, co se mýlili, nebo nic
netušili, dnes už zase poučují nás neekonomy, co vše se musí udělat, aby se to
či ono (ne)stalo.

xxx

Slavný futurolog Herman Khan
vydal v roce 1967 vlivnou knihu Rok
2000,
v níž předpovídal, jak bude za 33 let vypadat svět. Dnes tuto
knihu má smysl číst především jako přehlídku toho, v čem všem a proč se
Khan mýlil. Jenže ačkoliv jak tento příklad, tak i mnoho dalších ukazují, jak
je těžké, ba nemožné budoucnost předvídat, moderní věda si z toho nevzala
poučení. Každý nový vědecký objev je dnes doprovázen futurologickými
doporučeními, vysvětleními či varováními. Naše přítomnost se tak stále více
odehrává v imaginární budoucnosti vytvarované z předpovědí expertního
rozumu.

Zásadní problém s těmito
nároky moderní vědy spočívá v tom, že ve většině případů aplikuje na
budoucnost dnešní poznatky, aniž by mohla – při vší komplexnosti současného
světa – brát v úvahu všechny možné proměnné. Ty mohou být jak menšího, tak
zcela zásadního kalibru, navíc zcela nepředpověditelné. Když kupříkladu
Einstein svou teorií relativity změnil naše vnímání makrosvěta, a
zrelativizoval tedy dosavadní newtonovskou fyziku, ještě ani on netušil, že za
pár desítek let kvantová fyzika stvoří ještě podivnější a tekutější obraz
světa, v němž na úrovni atomárního světa platí jiné zákony, které porušují
nám známé zákonitosti příčiny a následku, zpochybňují naše chápaní času a
prostoru a umožňují současnou existenci téže částice na více místech, tedy i
teoretickou existenci paralelních světů.

Takové zásadní objevy mají přitom
zcela zásadní dopady na fungování společnosti. Když začala 1. světová válka,
kdo mohl předpokládat, že už na konci té druhé pomohou výše zmíněné fyzikální
objevy stvořit atomovou bombu, která zase pro změnu učiní další globální válku
téměř nemyslitelnou, protože vytvoří rovnici globální válka = zničení lidstva?

Na rozdíl od idyly roku 1913 žijeme
v podivném světě. Věda vyprazdňuje přítomnost a rámuje ji do všudypřítomného
děsu z nějaké vědou předpověděné katastrofy, kalamity nebo rizika. Zároveň
se k vědě a technice stále více obracíme s nadějí, že právě ony
poskytnou řešení problémů, které stvořily. A nad tím vším se vznáší jakási
rostoucí podivná nejistota, protože čím více toho věda odkrývá o podstatě
světa, o to záhadnější a podivnější se svět jeví.

Na začátku roku 1914 se zdálo, že
západnímu světu nehrozí žádná katastrofa. O pár měsíců později přišla – v
podobě zdánlivě naprosto nepochopitelného selhání právě toho rozumu, který měl
svět už měnit jenom k lepšímu.

 V roce 2014 žijeme
s vědomím, že už vůbec netušíme, kam nás výtvory lidského rozumu zavedou. Žijeme
v jakési postdobě. Nevíme, zda bude
svět lepší nebo horší, zda vůbec ještě nějaký za pár desetiletí bude. Žijeme v civilizaci
permanentního děsu, v níž ze všeho nejrychleji roste poptávka po
antidepresivech. V civilizaci, která se bojí sebe
sama, výtvorů svého Rozumu, ale protože pohřbila Boha, nemá nic jiného, na co
by se mohla spoléhat. Kéž by nás Pán Bůh
při zdravém rozumu zachovati ráčil!

Právo, 3.7.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..