Pro českou
diskuzi o důležitých tématech je bohužel typické, že velmi často utone
v rozdávání „pravicových“ a „levicových“ nálepek—a to dokonce i
v případech, kdy dané téma pravolevou polarizaci domácí politické scény
přesahuje. Není tedy překvapením, že se z pera Zdeňka Jičínského v textu
„Havel, Tibet, Čína: svár pokrytectví a realismu“ (Právo, 8.7.2014) dozvídáme, že kritické postoje k čínské anexi
Tibetu a dlouholetému brutálnímu porušování lidských práv v této nyní
čínské enklávě jsou „pravicové“ a (zřejmě i proto) pokrytecké.
Asi to má
znamenat, že politika současného zahraničně-politického týmu vlády, která
v podobě společného prohlášení českého a čínského ministra zahraničí
nedávno oficiálně uznala, že Tibet je nedělitelnou částí Číny a že se obě země
nebudou vzájemně vměšovat do vnitřních záležitostí, je „levicová“, což zřejmě
znamená „realistická“ a „nepokrytecká“.
Jičínský
tvrdí, že český přístup k Číně byl v minulosti „ideologický“–nesený
u nás převládajícím primitivním antikomunismem. Kontraproduktivní byl podle
Jičínského prý už přístup Václava Havla, který to, co ve své době považoval za
dobré z hlediska morálky, měl automaticky za dobré i pro stát.
To je
tvrzení na samostatnou polemiku o Havlově
neobvyklém postavení v revolučních poměrech po roce 1989, jakož i o reálném upozaďování Havlových
idealistických postojů vládami Václava Klause, jehož pohledy na lidská práva se
od těch současných moc nelišily. Ale vraťme se k Jičínskému.
Nejpozoruhodnější
pasáží v jeho textu je tvrzení, že odsudky jednání ministra zahraničí
Lubomíra Zaorálka v Číně, které zazněly převážně v pravicových
médiích, jsou „ideologické“. Následuje věta: „Skutečnost, že v Číně v této době přes 400 miliónů lidí
(skoro jako celá EU) se vymanilo z hranic chudoby, že se v ní
vytvořily široké střední vrstvy, a že lidé v Číně nyní mají tolik práv,
kolik v historii nikdy neměli, se proti nezávislosti Tibetu jeví jako
nevýznamná.“
Jenže to
téměř nikdo, dokonce ani většina„pravičáků“,
netvrdí. Ano, Čína udělala v posledních desetiletích ve všech směrech
významný pokrok, což je dobře, navíc nemá smysl ohrožovat obchod s ní jen
z ideologických důvodů.
Lze ale
agresi a následné masové porušování lidských práv v Tibetu ospravedlnit
tím, že se agresorská země stala světovou ekonomickou mocností, a že se části
čínské společnosti daří lépe? Jinými slovy, proč proboha tato údajně
„humanističtější“ Čína potřebuje okupovat Tibet, a proč k tomu máme mlčet?
Pokud mlčíme
především proto, že si nechceme pokazit obchod s ekonomicky globálně úspěšným
diktátorským režimem, proč se kvůli tomuto v lepším případě pragmatickému,
horším cynickému posunu k nadřazenosti ekonomických zájmů nad jinými
hodnotami navážet v podobě kostrbatých intelektuálních konstrukcí do Havla
coby jakéhosi naivky? Kdo je tady pokrytec?
Kritické
postoje části české pravice vůči Číně mohou být do jisté míry skutečně neseny
„primitivním antikomunismem“, jak tvrdí Jičínský. Obecně je ale problém
složitější. I Havel byl antikomunista, ale nikoliv primitivní.
Jeho
kritický pohled na situaci v Číně, Bělorusku a na Kubě byl určován zejména tím, že v těchto
zemích vládnou režimy podobné těm, proti kterým bojovala disidentská komunita u
nás. Nikdo by nekritizoval současnou zahraniční politiku, kdyby chtěla tento
lidskoprávní záběr rozšířit. Jenže ona
ho nechce rozšířit. Tvrdí, že má jakési nové pojetí lidských práv, kam se vejde
cokoliv, a že „lidskoprávní atlantismus“ je překonaný.
Ve
skutečnosti je útok na „lidskoprávní atlantismus“ jen skrytý „antiamerikanismus“— v částech
české levice stejně „primitivní“ jako politický antikomunismus na pravici.
Současné vedení v Černínu se ho neodváží formulovat přímočařeji vzhledem k našemu
členství v NATO, z něhož pro jistotu (svět je přece jen riskantní
místo a jeden kupříkladu neví, jaké
mohou být za několik let záměry sílící
Číny) neutíkáme, ale máme s ním
jakýsi ideový problém.
Když už je
řeč o pojmech „levice“ a „pravice“ ve
vztahu k lidským právům, je dobré
připomenout, že lidským právům se nejlépe dařilo za vlády demokratických–tedy
levicových–prezidentů v USA. Vrcholu dosáhla za prezidentství „levičáka“
Jimmyho Cartera.
Administrativy
obou Bushů byly ve vztazích k Číně podstatně „realističtější“. I proto je dnes Čína motorem globálního
kapitalismu, který ruinuje poslední zbytky liberální demokracie na Západě,
neboť předvádí, jak lze v systému
globálního kapitalismu prosperovat s využitím otrocké práce, přehlížením
základních lidských i sociálních práv a
rozhodovací “flexibilitou“, kterou nadnárodním korporacím může nabídnout jen autoritářský
režim.
Je bohužel
příznačné pro ideovou vyprahlost současné české levice, že ani toto brutální
znásilňování demokracie na úkor ekonomického růstu nedokáže kriticky reflektovat,
když už se z něj bojí vyvodit politické důsledky.
Právo, 9.7.2014