Zdá se, že
se celá řada českých politiků a občanů probudila
poprvé do éry globálního kapitalismu teprve v okamžiku, kdy se
dozvěděli, že úspěšná česká tenistka Petra Kvitová si zřídila trvalý pobyt
v Monaku, aby se vyhnula placení českých daní. Byli jsme tak svědky celé
řady absurdních reakcí.
Někteří
kritici se cítí „českou lvicí“, jak
ji předzdívají komentátoři, být jaksi osobně zhrzeni a doporučují, ať
v budoucnosti reprezentuje raději
Monako.
Nejradikálněji
naladění kritici, kupříkladu poslanec za
ČSSD Stanislav Huml,tvrdí, že by Kvitová měla přijít o české občanství, což je
argument zcela absurdní v globalizovaném světě, v němž se lidé stále
častěji usazují z nejrůznějších důvodů v zemích, z nichž
nepocházejí. I Česká republika nedávno značně usnadnila možnost mít dvojí
občanství.
Další kritici
se ve stylu a jazykem, který používalo komunistické Československo vůči
emigrantům, pohoršují na tím, že Kvitová odešla ze země, kde se prý stala, tím
kým je, s přispěním českých daňových poplatníků. Možná by si měli zpětně
posvítit na Ivana Lendla a Martinu Navrátilovou.
Na druhé
straně spektra zazněly hlasy, že Kvitová přesídlila kvůli daním do Monaka zcela
logicky, protože české daně jsou příliš vysoké, navíc prý stát spoustu
vybraných peněz použije neefektivně. Tito komentátoři ve svém neoliberálním
zápalu asi dost přeceňují politickou sofistikovanost
jedné tenisové hráčky.
Kvitové lze
možná vyčítat jisté pokrytectví, protože jak ona, tak další tenisté, kteří už
trvalý pobyt v Monaku delší dobu mají, kupříkladu Radek Štěpánek, ochotně
hrají na národní strunu, když reprezentují Česko v týmových soutěžích. Jenže
jen vycházejí vstříc poptávce veřejnosti, která je stejně rozpolcená jako oni.
Na jedné
straně se mnoho lidí rádo kýčovitě opájí
vzepětími národní hrdosti, kterou dnes generují především sportovní úspěchy. Na
straně druhé i mnoho takových „vlastenců“ klidně okrádá vlastní stát způsoby
mnohem důmyslnějšími, než je přesídlení do Monaka, které jen využívá jednu
z existujících neschopností politických systémů národních států čelit
globálně fungujícímu kapitalismu.
Řečeno
jinak, Kvitová i ostatní sportovci, kteří se rozhodli neplatit u nás daně, jsou
jen jedněmi z mnoha, kdo fungují v schizofrenii globalizovaného
světa, v níž se národní emoce střetávají s postupným rozpouštěním národních
států v globálním kotli. Vycházejí přitom
z logiky systému, který pomohla stvořit neochota či neschopnost politiků
utkat se s nadvládou peněz nad politikou.
V daňových
rájích kvůli nižším daním a dalším výhodám sídlí podle posledních údajů více
než 13 tisíc českých firem! Více než 300 miliard korun v dividendách
převádějí zahraniční firmy, jejichž pobočky působí či vyrábí u nás, na konta svých mateřských firem
v zahraničí. Celosvětově je do daňových rájů „odklizeno“ kvůli daňovým
výhodám více než 33 biliónů dolarů, což je–pro lepší ilustraci– více než 600
biliónů korun—tedy zhruba šestisetnásobek ročního rozpočtu ČR!
Tento
problém lze vyřešit jen vytvořením globálně fungujících politických struktur,
které kupříkladu znemožní existenci daňových rájů a vytvoří jasná globální pravidla
pro vybírání daní nebo nezdaněný unik dividend před hranice.To se ovšem nestane
brzy, možná nikdy. Národní státy se tak budou dál utápět na různých úrovních
v pokrytectví, jehož jednu vlnu u nás zvedl případ Kvitová.
Budou chtít podnikat globálně, aby uspěly, aby na
konci dne lokálně s překvapením
zjišťovaly, kolik příjmů z onoho podnikání skončilo někde úplně jinde než
ve státní pokladně. Už kvůli tomu, že globálně fungující ekonomika zvýhodňuje při
absenci globální politiky nejen chytráky a podvodníky všeho druhu, ale i země, jako je
Čína, které se nezdržují pracovními standardy, lidskými právy, sociálními
systémy, apod.
Ani
slábnoucí národní státy ovšem nejsou úplně bezbranné. I v Česku kupříkladu
platí, že nelze jako daňový domov uvádět jinou zemi, i když v ní máte
trvalý pobyt, pokud strávíte v Česku více než 183 dní ročně. I
v Monaku se daně z příjmů fyzických osob daně neplatí jen
z příjmů v Monaku.
Pokud by si
daňové úřady chtěly na člověka, který si jen kvůli daňovým výhodám zřídí trvalý
pobyt v jiné zemi, nebo na firmy registrované v daňových rájích „došlápnout“,
není to nemožné. Jenže to právě české daňové úřady, na rozdíl kupříkladu od
německých či švédských, moc neumí.
Takže nám
zbývá jen pokrytecké rozhořčení nad jednou teniskou, která je opravdu
fenomenálně úspěšná především díky vlastní dřině a nadání i nemalým obětem její rodiny, nikoliv
zásluhou českých daňových poplatníků–na rozdíl od mnoha jiných, stát ve velkém
podvádějících vykuků.
Právo, 12.7.2014