Země, která neví, kde začíná a končí

Prezident
Václav Havel o Rusku několikrát prohlásil, že jeho největším problémem je, že
neví, kde začíná a kde končí. Měl tím na mysli nejen skutečnost, že ruská
politika zůstává bez ohledu na politické režimy v podstatě imperiální, a
že ruské výboje byly často zdůvodňovány tím, že na to či ono území má Rusko
historický nárok. Poukazoval tím i na ruskou doktrínu „blízkého zahraničí“,
která se v Moskvě ujala po roce 1989.

Podle této
doktríny mělo Rusko údajně legitimní zájmy v zemích, které kvůli výše
zmíněné imperiální politice dříve kontrolovalo. Jinými slovy: Rusko sice mohlo
být přinuceno opustit některá dříve jím kontrolovaná území—kupříkladu po
rozpadu Sovětského svazu. Ale i poté, co národy, které byly dříve součástí
Sovětského svazu, získaly nezávislost, měla prý Moskva mít jakési právo
určovat, zda se  tyto země kupříkladu
stanou členy NATO nebo Evropské unie.

Havel ovšem
nemyslel svůj výrok čistě zeměpisně či geopoliticky. Narážel jím i na jistou
neujasněnost v ruské národní mysli, a zejména pak politice, ve vztahu
k tomu, kam Rusko vlastně patří. Je to země spíše západní, nebo spíše
asijská, anebo je jakousi svébytnou civilizací?

A narážel
také na ruské mesianistické teorie, podle nichž Rusko má ve světě jakési
specifické poslání. Jeho kultura je prý na rozdíl od zkaženého a povrchního
Západu čistá a hluboká.

Právě tyto
mesianistické postoje byly zodpovědné za to, že když Moskva intervenovala
v jiných zemích, byli ruští politici i velká část veřejnosti upřímně
přesvědčeni, že poskytují jakousi „bratrskou pomoc“. Ti z nás, kdo zažili
okupaci Československa  v roce 1968 si
vzpomenou, že ruští vojáci byli upřímně udiveni, že Češi a  Slováci o jejich bratrskou pomoc nestojí.

Havlův
příměr má ovšem ještě jednu dimenzi, která se stává zřejmou zejména
v procesu akcelerující globalizace. Rusko, zdá se, zatím dostatečně
nepostřehlo nejen to, že už nežijeme v 19. století, kdy kvetla imperiální a
koloniální politika, v níž fyzické hranice hrály důležitou roli.

Nepostřehlo
také, že dnes v jistém slova smyslu žádný stát naopak nekončí ve svých
hranicích. Tedy, že každý stát, který dosáhl jisté ekonomické úrovně, je
natolik provázaný se zbytkem světa, že každý jeho čin, který narušuje předivo
této vzájemné provázanosti a závislosti, se proti němu obrátí jako bumerang.

Vladimír
Putin, zdá se, tento zřejmý fakt dost podcenil, když anektoval Krym a
destabilizoval východní Ukrajinu. Ačkoliv se Moskva zprvu vysmívala západním
sankcím, rychle zjistila, že v dnešním vzájemně provázaném světě jsou
následky podobného jednání mnohem větší, než byly v dobách minulých. Putin
se tak najednou musel potýkat s odlivem investic a krizí ruského bankovního
sektoru.

Sestřelení
malajsijského letadla navíc ruské kriminální počínání v „blízkém zahraničí“, za
něž Ukrajinu považuje, učinilo možným zdrojem sankcí ještě přísnějších. Ty už
by mohly mít na Rusko devastující efekt.

Mnozí
samozřejmě namítnou, že takové sankce budou mít v provázaném světě
negativní dopady i na země, které je uvalují. To je jistě pravda. Jenže realita
je taková, že Rusko je—pokud jde o jeho ekonomiku—v podstatě zaostalá země,
spoléhající primárně na vývoz surovin. Pokud by Západ dohnalo k tomu, že
bude ochotný ekonomickou cenu za sankce vůči Rusku zaplatit, prohraje
v tomto souboji nakonec jednoznačně právě Rusko.

Možná by se
tedy Vladimír Putin měl nad někdejším Havlovým výrokem zamyslet. Zjistil by, že
by si Rusko mělo udělat pořádek nejen v tom, kde končí zeměpisně a  geopoliticky, ale mělo by také začít brát
v úvahu, že v globální ekonomice nekončí žádná země jen za svými
hranicemi.

ČRo Plus, 25.7.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..