Nerozvinutost
českého poltického stranictví i 25 let od obnovy politického pluralismu u nás
se projevuje nejrůznějšími způsoby. Strany, které byly většinou vytvořeny
„shora“ skupinkami nových elit, zůstávají malé a poměrně neduživé. Skutečnost,
že byly záměrně vytvořeny s cílem distribuovat moc a vliv mezi omezený
počet lidí, dodnes zapříčiňuje, že nijak nelační po nových členech.
Jsou, jak se
někdy říká, „odtržené od reality.“ Tato odtrženost se projevuje nejen tím, že
nejsou organicky navázány na občanskou společnost, a nečerpají z ní ani
ideje, ani nové lidi. Projevuje se i tím, že jim zcela chybí „tykadla“, která
by je citlivě upozorňovala na to, jak je jejich vnitřní dění vnímáno na
veřejnosti.
Po téměř dvě
desetiletí pracovaly zavedené parlamentní strany, zejména ty největší,
s předpokladem, že svoji personální a programovou politiku nakonec
veřejnosti nějak prodají, ať už je jakákoliv. Pojila se s tím víra
v moc peněz, které mohly koupit potřebný politický marketink. A také víra,
že Češi nakonec budou opakovaně dělit největší porci moci mezi občanské
demokraty na pravici a sociální demokracii na levici.
Zejména
v těchto stranách tak převážilo přesvědčení, že si v podstatě mohou
dělat, co chtějí, a že veřejnost nakonec nějak „zmáknou“. ODS na tuto aroganci
doplatila jako první. Obklopila se kmotry, otevřeně pohrdala vládou zákona, a
razila protievropskou politiku, která byla v nesouladu s většinově
proevpropským voličstvem.
Nejkřiklavějším
příkladem odtrženosti od veřejnosti ale byla její personální politika. Do
užšího vedení strany se na bombasticky pojatých sjezdech dostávali politici,
kteří buď byli přímo navázáni na nejrůznější kmotry, nebo politici, jejichž
charisma a schopnost mluvit s veřejností byly tristní. Ba co víc, strana
se dokonce programově zbavovala politiků, kteří byli i navzdory přibývajícím
stranickým průšvihům populární.
V poslední
fázi před strmým pádem ODS se tak do čela dostávali lidé jako Martin Kuba nebo
Pavel Blažek, zatímco nejpopulárnější politik, Jiří Pospíšil, byl postupně
upozaďován. V čele strany stál Petr Nečas, který postrádal jakékoliv
vůdcovské kvality.
Není divu,
že když v pravé části politického spektra nastoupila jako alternativa TOP
09, která byla neobtížena kmotry, měla charismatického předsedu, a hlásila se k
EU, voliči ODS začali k TOP 09 hromadně přebíhat.
I TOP 09
ovšem začala rychle opakovat chyby ODS. V personální oblasti si držela
Karla Schwarzenberga v čele jako maskota, ale iniciativu přenechávala sice
schopnému, ale v očích veřejnosti též „všehoschopnému“ Miroslavu
Kalouskovi. Ani ona se nepřetrhla v náboru nových lidí, i v ní se
vnitřně rozhodovalo tak, jakoby nepotřebovala voliče.
I ona tak
pomohla přispět k všeobecnému zhnusení ze stranické politiky a otevřít dveře
antipolitickým populistům, jako je Andrej Babiš nebo Tomio Okamura.
ČSSD nyní
s jistým zpožděním bohužel kopíruje vývoj v ODS. Ve straně zuří
vnitřní boj, přičemž je zřejmé, že v křídle, které má políčeno na předsedu
Bohuslava Sobotku a jeho spojence, není nikdo, kdo by mohl veřejnost pozitivně oslovit.
Jeroným Tejc, Michal Hašek nebo Zdeněk Škromach evidentně vůbec netuší, že
strana pod jejich případným vedením by následovala ODS v jejím strmém sešupu.
Sobotka není
žádný politický superman, ale alternativa je neskonale horší. Pod tlakem
Sobotkových soupeřů se přitom už podařilo v ČSSD zopakovat to, co
předvedla ODS v případě Pospíšila. Strana vloni vytlačila z vedení
vlastního prezidentského kandidáta a v té době nejpopulárnějšího politika
ČSSD Jiřího Dienstbiera. Po volbách se Sobotkovi oponenti pokusili o
vnitrostranický puč.
Prohráli
sice, ale nejrůznějšími způsoby se pokoušejí Sobotkovo křídlo oslabit, o čemž
svědčí nejen Tejcův nedávný pokus přidat k otázkám ve vnitrostranickém
referendu tu po osudu církevních restitucí, ale i zdánlivě nevysvětlitelná sólo
jízda Milana Urbana v případě snížení daní na pohonné hmoty.
Je
fascinující sledovat, jak se toto vše děje bez jakéhokoliv ohledu na širší
veřejnost. Buď si rebelové neuvědomují, že jejich vítězství v ČSSD by bylo
totéž, čím byl před časem nástup lidí typu Kuba a Blažek v ODS. Anebo si
to uvědomují, ale je jim to jedno.
Jde už možná jen o to posbírat nejrůznější
mocensko-ekonomické třesničky na dortě , dokud má ČSSD dort ještě jakžtakž pod
kontrolou. Je totiž jasné, že bude-li dění v ČSSD pokračovat
v současném stylu, dopadne strana úplně stejně jako ODS.
Právo, 29.7.2014