ČSSD: přátelé, kam se podíváš

Leckdo by si mohl myslet, že sociální demokracie je strana přetékající
přátelstvím, když se v ní navzájem oslovují „příteli“ nebo „přítelkyně“.  Dění v této straně ale může spíše
evokovat parafrázi na známé přísloví: „Kdo si s takovými přáteli může
dovolit nepřátele?“

Není to
problém úplně nový. Sociální demokracie byla vnitřně rozhádaná skoro vždy. V roce
1921 dokonce její odštěpená část porodila Komunistickou stranu Československa.
Ta pak sociální demokracii „spolkla“ v podobě nuceného sloučení po
komunistickém puči v roce 1948, přičemž fierlingerovská část sociální
demokracie už před únorem 1948 na tomto scénáři pilně pracovala.

Tento
historický exkurz je docela případný, když sledujeme současné dění v ČSSD.
Už od jejího obnovení v roce 1989 zmítají stranou vnitřní spory,
k čemuž zpočátku přispívala i skutečnost, že stranu obnovovali sociální
demokraté z dob před rokem 1948, často se vracející z exilu, společně
s lidmi, kteří žádnou předešlou zkušenost se sociálně demokratickou
politikou neměli.

Vzniklo také
původně několik postkomunistických stran demokratické levice, včetně skupin,
které se odštěpily od KSČ. Tyto nejrůznější proudy se pak podařilo do jisté
míry sjednotit v jedné sociálně demokratické straně po nástupu Miloše
Zemana, ale tím bylo také zaděláno na budoucí problémy.

ČSSD má
dodnes silné postkomunistické křídlo, v němž důležitou roli hrají bývalí
komunisté. Ti se přitom dál vnitřně dělí na osmašedesátníky, kteří byli
z KSČ vyloučeni kvůli svým aktivitám během Pražského jara, a lidi, kteří
přeběhli k ČSSD po roce 1989 přímo z řad KSČ. Postkomunistické křídlo
ovšem netvoří nezbytně jen bývalí komunisté. Ostatně mnozí z nich
k tomuto křídlu nepatří. Jde spíš o étos.

Zeman, který
porazil ve vnitrostranickém souboji exilové křídlo, se opíral spíše o
postkomunisty z obou výše zmíněných táborů. Jeho konflikt s
„antikomunistickým“ Vladimírem Špidlou měl osobní rovinu, ale i symbolickou
rovinu střetu „starých struktur“ s novými. Tento střet ve straně zuří
dodnes, jakkoliv k „zemanovcům“ ve straně přešli i někteří mladí pragmatici, a
jakkoliv řada starších postkomunistů následovala Zemana do jeho Strany práv
občanů.

Jisté je, že
řada konfliktů v dnešní ČSSD, ač se na první pohled mohou jevit jako čistě
osobní, jsou na jisté úrovni střetem mezi postkomunisty  a „novými strukturami“. Je skoro pravidlem,
že když dojde na „lámání chleba“, jako je třeba volba prezidenta,
rusko-ukrajinský konflikt, nebo postoje k sudetským Němcům, do nichž se
promítají i sentimenty  z dob před
rokem 1989, bojové linie mezi oběma tábory jsou hned zřetelnější.

Není vůbec
překvapující, že i v symbolické rovině jsou pro postkomunistké křídlo
červeným hadrem lidé jako Špidla nebo Jiří Dienstbier, který vyrostl
v disidentské rodině. Toho sice pravicová média ráda označují za super
levičáka, který by klidně spolupracoval s KSČ, ale nevidí, že obsahově je
jeho politika výrazně post-postkomunistická.

 Vrátíme-li
se k parafrázi ze začátku tohoto textu, mohli bychom se zeptat, kdo si v dnešním
vedení ČSSD s „přáteli“, jako jsou Milan Urban, Vítězslav Jandák, Zdeněk
Škromach, Jaroslav Palas, Marie Benešová, Jaroslav Foldyna, Jaroslav Tvrdík,  Tejc a Hašek či řada sociálnědemokratických
hejtmanů, může dovolit nepřátele. A otázkou také je, jak dlouho si taková
strana, přetékající „přátelstvím“, ještě udrží svých dnešních zhruba 20 procent
voličů.

Právo, 5.8.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..