České
diskuse o reformách, které mají zmodernizovat stát, jsou pozoruhodné tím, že se
odehrávají tak, jako by Česká republika byla izolovaným ostrovem, kde nám
nezbývá než nejrůznější věci znovu vynalézt. Co na tom, že Česká republika leží
uprostřed Evropy, je členem Evropské
unie i dalších mezinárodních organizací, a že téměř každá z reforem, které
se u nás prosazují v zájmu institucionální modernizace, už byla funguje
jinde.
Na začátku
90. let jsme se potýkali s úkolem privatizovat postátněné hospodářství,
který od našich politiků vyžadoval jistou míru originality, čehož kupříkladu
v podobě kupónové privatizace využili. Neexistovalo také příliš mnoho
návodů, jak co nejrychleji obnovit občanskou společnost v zemích, kde byla
totalitním režimem zadušena.
Ale už
v diskusi o občanské společnosti se ukazovalo, jak hluboce provinční, a
tedy neobeznámená se zkušenostmi vyspělých demokracií, česká společnost je.
Mnozí si jistě vzpomenou, jak tehdejší premiér Václav Klaus tvrdil, že občanská
společnost, která tvoří páteř všech vyspělých demokracií, je jen jakýsi
intelektuální konstrukt, který si vymysleli disidenti v pozdní
komunistické éře.
Podobných
nesmyslných tvrzení jsme si z úst českých politiků během posledního
čtvrtstoletí vyslechli bezpočet. Často byla možná jen proto, že česká veřejnost
většinově neměla ponětí o tom, jak věci fungují ve vyspělých zemích.
Pětadvacet
let po pádu komunismu bychom ale mohli doufat, že přinejmenším média budou
poučenější a nenechají si od politiků věšet
bulíky na nos. Místo toho jsme v současné diskusi o zákonu o státní
službě zase jednou svědky toho, že i někteří komentátoři přejímají nesmyslná
tvrzení o tom, že zákon vytvoří jakousi novu úřednickou šlechtu, a že nám místo
politiků budou vládnout byrokrati.
Česká
republika je přitom jedinou zemí Evropské unie, která zákon o státní službě
nemá. Nebo, lépe řečeno, má ho, ale už 12 let odkládá jeho účinnost. Čeští
politici celých těchto dvanáct let tvrdili, že zákon odkládají, protože by jeho
naplnění bylo drahé, nebo že je špatně napsaný.
Ve
skutečnosti se politické strany napříč politickým spektrem jednoduše nechtěly
vzdát možnosti rozdělovat po každých volbách v podobě vysokých úřednických
postů prebendy a udržovat si vliv na chod státu i v záležitostech, v nichž se ho politici na západ od nás
z dobrých důvodů vzdali.
Je v pořádku, že se vedou diskuse o technických
parametrech zákona. V pořádku naopak není, když polici a někteří
komentátoři znovu vznášejí argumenty o samotném smyslu státní služby.
Nejenže tím
zase jednou naznačují, že vůbec neznají širší evropský kontext. Je to trapné
také proto, že zákon už měl být účinný dlouhých 12 let, neboť jeho přijetí
v roce 2002 bylo podmínkou vstupu naší země do EU.
Vynalézáme
tedy zase jednou už vynalezené kolo. V obecné rovině někteří politici a
komentátoři vznášejí argumenty proti samotné existenci státní služby, která by
byla chráněna od politických tlaků, přičemž je jim úplně jedno, že tahle
diskuse v Evropě už dávno proběhla. Jejím výsledkem bylo, že všechny
vyspělé země profesionální státní službu chráněnou před politickými tlaky mají.
Kolo ovšem u
nás bohužel do zbytečně vynalézáme, i pokud jde o zmíněné technické parametry
zákona. Státní služba funguje v některých evropských zemích lépe,
v některých hůře, a v některých zemích výborně. Čeští politici by
ale evidentně považovali za potupné
jednoduše převzít jeden z oněch výborně fungujících modelů.
Proč jen
přeložit do češtiny a schválit, co se
jinde výborně osvědčilo, když mohou legislativně kutit a ještě nás k tomu oblažovat
originálními úvahami. I proto je ale česká diskuse o státní službě zase jen
smutnou ukázkou toho, jak provinční a do
sebe zahleděná naše politika i čtvrtstoletí od pádu komunismu je.
ČRo Plus, 6.8.2014