Středoevropské vzpoury proti liberální demokracii

Maďarský
premiér Viktor Orbán nedávno prohlásil, že základem státního zřízení
v Maďarsku by neměla být liberální demokracie, ale národní stát založený
na práci. Liberalismus v Maďarsku prý selhal, a země by tudíž měla hledat
způsob zorganizování společnosti, který je odtržený od dogmat a ideologií
západní Evropy.  Bude se prý snažit
pochopit systémy, které nejsou západní, nejsou liberální, možná nejsou ani
demokraciemi, a navzdory tomu jsou úspěšné.

V kontextu
současné situace v Maďarsku, kde silně většinová Orbánova vláda už nějakou
dobu dosti svévolně mění politická, mediální a ústavní pravidla, vzbudila slova
maďarského premiéra značnou pozornost. Maďarsko ovšem není první
středoevropskou zemí, kde se významné politické síly proti „liberalismu“
vzbouřily. 

Slovensko si
už v polovině 90. let prošlo érou mečiarismu. V České republice
v roce 1998 uzavřely dvě největší strany—ČSSD a ODS—opoziční smlouvu,
která podvazovala některé mechanismy vzájemné kontroly ústavních mocí, které se
tradičně pojí s liberálním konstitucionalismem. Zejména ODS, která byla až
do roku 1997 nositelkou změn pod praporem liberálně-konzervativních hodnot, se
z odklonu k neliberálním hodnotám a národnictví dodnes
nevzpamatovala.

V Polsku
se po roce 2005 přihlásily konzervativní strany pod vedením Práva a
spravedlnosti Jaroslawa Kaczynského  ke
konceptu tzv. 4. polské republiky, která se vymezovala proti  třetí polské republice (1989-2005), kterou
kritizovala za bezbřehý liberalismus, korupci, nedostatek národních hodnot i
neschopnost vyrovnat se s komunistickou minulostí.

Nutno
poznamenat, že v postkomunistické střední Evropě politici i komentátoři často
dost volně zaměňují pojmy liberalismu a liberální demokracie. Zatímco
liberalismus je jednou z klasických politických filozofií, která—velmi
obecně řečeno—klade důraz na svobodu jedince, liberální demokracie je politický
systém existující dnes ve většině západních států.

Označuje
kombinaci demokracie coby vlády lidu, obvykle reprezentovaného nějakou
politickou většinou, která je generována svobodnými volbami, a ochrany práv
jedinců i menšin, jakož i nezávislosti řady institucí, před „tyranií většiny“.
To se děje s pomocí liberálního konstitucionalismu a vlády zákona, které
zaručují neměnnost a vynutitelnost pravidel hry.

Je tedy
třeba odlišit legitimní politické soupeření politických subjektů, zaštiťujících
se jinými než liberálními politickými filozofiemi, s těmi subjekty, které
se tak či onak k liberalismu hlásí, od útoků na liberální demokracii jako
státní zřízení. Pokud jde o samotný liberalismus, je třeba dodat, že jeho
nositelkami dnes nejsou jen  čistě
liberální strany, ale že je do značné míry přítomen i v programech
demokratické levice.

Zdroje
antiliberálních revolt v našem regionu jsou tudíž dvojího druhu.
V některých případech, jako třeba v polské čtvrté republice, šlo
primárně o útok na liberalismus coby ideologii údajně odpovědnou za předešlý politický
marasmus, jakkoliv Kaczynski by byl eventuálně rád změnil i státní zřízení,
přičemž inspirací mu byla  pátá, tedy gaullistická
francouzská republika, která se na konci 50. let též odklonila od klasické
liberální demokracie.

Je ovšem
nutné podotknout, že liberalismus v postkomunistických zemích byl snadným
terčem, protože byl—inu, postkomunistický. Obnova svobod jedince byla často
zástěrkou pro rozkrádání státního majetku ve velkém a korupci, v nichž
hrály nemalou roli „staré struktury“—tedy stejní lidé, kteří coby prominenti
bývalého režimu v minulosti svobodu nemilosrdně dusili.

Zejména
„liberalismus“ praktikovaný postkomunistickými stranami demokratické levice
v Maďarsku a Polsku byl se svým morálním relativismem ve vztahu
k minulosti i ve vztahu k privatizaci majetku do rukou bývalé
nomenklatury svého druhu karikaturou klasického liberalismu, který staví na
vládě zákona a etických hodnotách. Postkomunistická pravice zase pro změnu
volně zaměňovala liberalismus coby politickou filozofii za primitivní ekonomický
neoliberalismus.

V případě
mečiarismu na Slovensku a orbánismu v Maďarsku šlo a jde ale nejen o
vzpouru proti liberalismu, ale i o útok
na liberální demokracii
. Ten se v podobě opoziční smlouvy nebo
loňských pokusů prezidenta Miloše Zemana obejít parlamentní demokracii odehrál
i u nás, ale nebyl tak silný.

Společným
jmenovatelem útoků na liberální demokracii je autoritářství, které se obvykle maskuje národnictvím, s čímž
se pojí i laciné útoky na Evropskou unii coby instituci, která prý zpochybňuje
suverénní národní politiku. Jakkoliv je EU vlastně klubem liberálních
demokracií, je typické, že právě ty její členské země, které se od liberální
demokracie odklánějí, ji nejhlasitěji obviňují z demokratického deficitu a
„bruselského autoritářství.“

Zdrojem útoků
na liberální demokracii v našem regionu je  zklamání velkých částí veřejnosti
z postkomunistické transformace, iluze o národní minulosti, a neschopnost
poradit si ve společnostech s malou demokratickou zkušeností  s nároky liberální demokracie coby
poměrně složitého systému.

Svoji roli
také hrají příklady autoritářských zemí, které jsou v globálním
kapitalismu úspěšné. Proč se obtěžovat složitými procedurami,
konstitucionalismem a lidskými právy, když lze dnes ekonomicky evidentně uspět
s nějakou formou více či méně osvíceného autoritářství?

Ve střední
Evropě je tedy pro antiliberální revoltu poměrně úrodná půda. Mnoho lidí si
nejen neuvědomuje, že malé národní státy, v nichž je většina trhu dnes
v rukou nadnárodních firem, se jen těžko stanou nějakou novou Čínou nebo
Singapurem, i když to autoritářský vůdce, ohánějící se národními zájmy a slavnou
minulostí země, stokrát slíbí.

 Mnoho lidí
si také neuvědomuje, že autoritářská vláda může být přijatelná pro část
veřejnosti, dokud se zemi ekonomicky daří. Autoritářství, na rozdíl od
liberální demokracie, ale nemá mechanismy, jak skrze strukturovaný politický
proces a svobodnou veřejnou debatu upouštět páru ze společenského „papiňáku“. I
proto nakonec podobné režimy končí převraty a revolucemi, které ve svých důsledcích
nesmiřitelně na léta dělí společnost a působí sociální a ekonomický rozvrat.

Právo, 6.8.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..