Hrozí světový konflikt?

Podle nedávného
průzkumu agentury Median se skoro polovina Čechů obává, že některý ze
současných ozbrojených střetů ve světě přeroste do takových rozměrů, že ohrozí
i Česko.

Zajímavé
je, že některá média uvedla výsledky výše zmíněného průzkumu titulky, že se
téměř polovina Čechů bojí světového konfliktu, tedy jakési třetí světové války.
Co na tom, že je velký rozdíl mezi ozbrojeným konfliktem, který by se nějak
dotkl Česka, a světovou válkou.

Jakýsi
strach ze světového konfliktu ale existuje, a nejen u nás. Je ho možné vnímat i
v podobě nejrůznějších katastrofických předpovědí, které se dnes množí
jako houby po dešti. Celá řada se jich vyrojila zejména v souvislosti se
stým výročím začátku 1. světové války.

Podle řady
komentátorů nebyla válka před sto lety nevyhnutelná, ale selhaly politické
elity napříč Evropou. Slabost politických elit je velkým problémem i dnes.

Podle
jiných výkladů byla válka naopak téměř nevyhnutelná, protože předchozí éra
první globalizace kapitalismu vytvořila podmínky pro nemilosrdný souboj o nové
trhy, suroviny a teritoria. Jinými slovy: politika, která až do roku 1914
fungovala v řadě evropských zemí po několik desetiletí téměř idylicky,
nebyla schopná řešit problémy, které expandující kapitalismus vytvářel.

Při zběžném
pohledu bychom mohli argumentovat, že i v tomto směru je dnes situace podobná
té před sto lety, a že obavy z nějakého světového konfliktu jsou
oprávněné. Existuje ale také několik základních rozdílů.

Tak
především mezinárodní společenství je dnes mnohem provázanější. Existují globálně
fungující organizace, jako je Organizace spojených národů, tisíce mezinárodních
organizací působících v jednotlivých oborech lidské činnosti, i zárodky
nadnárodní občanské společnosti. Existují také regionální integrační celky,
jako je Evropská unie, v nichž jsou členské země natolik provázány, že
ozbrojený konflikt je těžko představitelný přinejmenším mezi nimi.

Druhým
významným rozdílem je míra ekonomické provázanosti. První vlna ekonomické
globalizace na konci 19. století sice vytvořila jistou vzájemnou závislost, ale
zdaleka ne v míře, v níž existuje dnes. Globální trhy jsou dnes
natolik propojené, že jakýkoliv větší otřes v jejich jedné části má zásadní
dopady jinde. Vidíme to dobře v současné „válce sankcí“ mezi Ruskem a
Západem.

Třetím
velkým rozdílem je informační propojenost. Zatímco na začátku 20. století
politické režimy mohly kontrolovat toky informací a působit s pomocí
masivní propagandy, dnes je to mnohem těžší. I v nesvobodných zemích mají
lidé přístup k alternativním zdrojům informací.

Čtvrtým
rozdílem je existence vojenských technologií, které mají potenciál zničit celý
svět. Mocnosti, které zbraně hromadného ničení mají, se dnes navzájem drží
v šachu. Dovolí si angažmá v regionálních konfliktech s pomocí
konvenčních zbraní, ale dávají si pozor, aby se nedostaly do vzájemného ozbrojeného
konfliktu, který by mohl přerůst v globální apokalypsu.

Pátým
rozdílem je, že většina ekonomicky vyspělých zemí jsou demokracie, a ty, jak se
zatím potvrzuje, spolu—až na výjimky—neválčí. Navíc demokratické režimy hledají
řešení konfliktů s těmi nedemokratickými obvykle nejprve s pomocí
nějaké formy dialogu.

Všechny
výše zmíněné faktory vytvořily jistý civilizační posun. Až do 2. světové války
bylo běžné, ba „logické“, že válčící strany používaly všechny jim dostupné
válečné technologie. Ochota posílat vlastní vojáky umírat po tisících, ač by
země, jako jsou třeba USA, mohly nepřátelskou zemi či její nervová centra bez
ztráty jediného vlastního života jednoduše vymazat z mapy s pomocí
zbraní hromadného ničení, je zcela nový jev.

A je možné
argumentovat, že za ním není jen obava, že by použití zbraní hromadného ničení
mohlo vyprovokovat k použití stejných zbraní i jiné mocnosti s tím,
že by taková situace mohla eskalovat do zničující globální války. Od roku 1945,
kdy USA jaderné zbraně použily, aby srazily na kolena Japonsko, je použití
takových zbraní k rychlému řešení jakéhokoliv konfliktu tabu.

Stojí za
tím i dnes často relativizovaná idea lidských práv a mezinárodní právo. Válčící
strany se dnes musejí omlouvat za jakýkoliv zásah civilního obyvatelstva. Je
nemyslitelné, že by i nejmocnější země světa mohla dnes chtít řešit nějaký
konflikt tím, že by použila nejničivější zbraně, které má k dispozici.

Ještě na
konci 2. světové války to ale nemyslitelné nebylo. Válčící mocnosti se snažily
vyvinout zbraně hromadného ničení, a kdyby je získaly, použily by je. I v tom
je tedy zásadní rozdíl mezi první polovinou 20. století a dneškem. Vznikl
jakýsi nový druh odpovědnosti, v podobě dobrovolného vojenského
sebeomezení.

 Nelze
samozřejmě vyloučit, že se situace zase jednou může vymknout z rukou, jako
se to stalo v roce 1914. Ale faktorů, které tomu brání, je dnes mnohem
více než v roce 1914 nebo v roce 1939.

Novinky, 12.8.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..