Ta část
komentátorské pravice, která podporovala ODS i po její „post-sarajevské“
transformaci v roce 1998 v národnickou, protievropskéou sektu Václava
Klause, a pak v uskupení s neřešitelným oidipovským komplexem vůči
odvrhnutému otci zakladateli, je nyní v hluboké defenzivě. Do ní se
dostala nejen kvůli krachu pravicového vládnutí pod vedením ODS, ale také kvůli
koupi Lidových novin a MF Dnes
Andrejem Babišem. Oba deníky byly dlouho její baštou.
Ten, kdo
sleduje názory těchto komentátorů i poté, co se rozprchli do pravicových
týdeníků či internetových publikací, s překvapením zjistí, že za nástup
Babišova populistického ANO a hluboký pád bývalé vládní pravice se řada
z nich ani dnes necítí nijak spoluodpovědná. Naopak: Babiše prý stvořili
„jakobíni“ boje s korupcí, kteří svým protikorupčním tažením umožnili nástup
babišovské oligarchie na úkor demokracie.
Co na tom,
že Babiš uspěl z velké části proto, že zejména kvůli ODS byl u nás zcela
zprofanován pojem „politická strana“. Pravicové vládní koalice pod vedením kmotry
kontrolované ODS produkovaly korupční skandály jak na běžícím pásu a praktikovaly
sociálně destruktivní politiku, tvrzenou
neoliberálním blouzněním komentátorských souputníků.
Přesto výše
zmíněná část mediální pravice vytrvale hledala příčiny problémů jinde. Dozvídali
jsme se, že boj s korupcí je jakási posedlost , která jen otevírá dveře
nepolitické politice. Nejrůznější kauzy, v nichž se policie a státní
zástupci začali zabývat kmotry a dalšími „velkými rybami“, byly často
portrétovány jako čirá policejní zlovůle. Omluvy se našly i pro skandální
amnestii prezidenta Klause.
I za pád
Nečasovy vlády byla prý odpovědná tato pochybná „protikorupční revoluce“. Její
protagonisté by teď ještě navíc chtěli prosadit „jakobínský“ zákon o státní
službě, jenž by prý už zcela zničil českou demokracii. Několik dnů starý kompromis mezi vládní
koalicí a současnou opozicí, který neutralizuje snahy státní službu odstínit od
politických tlaků, je tak prý vítězstvím
rozumu!
Je to vskutku
zvláštní pojetí demokracie. Za úpadek velkých politických stran podle něj není
odpovědná jimi tolerovaná systémová korupce,
kmotrovské praktiky, vnitřní sváry a nebetyčná arogance, ale občanská
společnost pod taktovkou, jak jinak, „pravdy
a lásky“. Právě ta prý svým zalíbením v nepolitické politice umožnila
policejní zlovůli vůči politice.
Nic proti
kritice případných excesů a nekompetentnosti orgánů činných v trestním
řízení. Vždyť Češi mají jak tradici zkorumpované partokracie, tak tradici
policejního státu.
Je ale zcela
scestné tvrdit, že když orgány činné v trestním řízení začnou konečně řešit
alespoň některé z rostoucí hory kauz, spustily tím prý spolu
s občanskými aktivisty a politickými předkladateli zákona o státní
službě–ničím se nevymykajícího praxi v řadě evropských zemí–jakousi nebezpečnou
revoluci.
Je to stejná
zaslepenost, jako když tatáž mediální lobby
odmítala vidět ještě několik měsíců před pádem Nečasovy vády signály, že českou
pravici nezachrání od pádu do propasti už ani její mávání antikomunismusmem, a
že velká část jejích bývalých voličů bude naopak z čirého zoufalství ochotná
volit oligarchu, který byl dříve členem KSČ.
Není také bohužel
žádným překvapením, že z této části mediální pravice lze nyní slyšet omluvy
nebo dokonce pochvalné výroky na adresu antidemokratického tažení Viktora Orbána v Maďarsku, či
„pochopení“ pro nástup nacionalistické, protievropské pravice v některých
západních zemích. Představitelé fašizujících okrajů této skupiny, která zůstává
věrná Klausovi, pak neskrývají, stejně jako jejich guru, svoji fascinaci
„putinismem“. Jde prý jen o legitimní pokusy ušít demokracii kabát, který padne
národním potřebám.
Pokud by se politická
pravice podporovaná těmito lidmi vrátila kdy k moci, je pravděpodobné, že se
tentokrát bude přešívat kabát i české demokracii. A rozhodně to nebude ta
liberální, v níž vláda zákona a liberální konstitucionalismus chrání
menšiny před tyranií většiny a zaručují potřebnou míru nezávislosti celé řady
institucí, včetně státní správy, na politické libovůli.
Právo, 16.8.2014