Mají sankce smysl?

Ekonomické sankce proti Rusku,
které na něj uvalily Spojené státy a Evropská unie, jakož i odvetné ruské
embargo na dovoz potravin, rozpoutaly debatu o tom, zda sankce dávají smysl.

Prezident Miloš Zeman kupříkladu
prohlásil, že sankce v mezinárodních vztazích zásadně smysl nedávají. Jako
příklad uvedl dlouholetou politiku sankcí proti Kubě, která neuspěla
v oslabení či odstranění režimu Fidela Castra.

Jiní významní politici citovali
amerického politologa a bývalého ministra zahraničí Henryho Kissingera, který
prohlásil, že sankce jsou vždy výrazem selhání politiky. Tedy výrazem jakési
impotence politiky nebo bezmoci.

V rovině méně obecné se pak
různí politici a komentátoři vyjadřují o smyslu sankcí uvalených na Rusko. Někteří
se domnívají, že tyto sankce Rusko nedonutí ke změně chování, protože jsou
příliš slabé. Jiní si stěžují na spirálu sankcí, z níž ani jedna strana
nevyjde bez šrámů. Vypočítávají se přitom škody, které sankce napáchají pro náš
vývoz, dovoz, atd.

Jistý názorový zmatek
v debatě o smyslu sankcí působí skutečnost, že politici a analytici, kteří
o nich mluví, nerozlišují mezi dlouhodobými sankcemi, jejichž cílem byla nebo
je změna režimu, a sankcemi, které jsou reakcí na určité nepřijatelné chování
jednoho nebo více států v mezinárodních vztazích

Prezident Zeman a další mají do
jist míry pravdu v tom, že sankce namířené na změnu režimu v té které
zemi nebyly obvykle účinné, zejména pokud nebyly
doprovázeny dalšími kroky. Některé diktátorské režimy v reakci na sankce
volily ještě větší izolaci, nebo hledaly spojenectví se zeměmi, které jim
nabídly spolupráci.

Kuba je dobrým příkladem. Castrův
režim nebyl ve své původní podobě „komunistický“. Ale protože se Kubě jako
spojenec nabídl ve svízelné situaci Sovětský svaz, Kuba se postupně stále více
zaštiťovala komunistickou ideologií.

Na druhou stranu lze polemizovat
s Kissingerovým výrokem. Má jistě pravdu v tom, že sankce jsou
selháním politiky, ale zároveň je třeba uznat, že politické řešení některých
konfliktů a situací v mezinárodních vztazích není prostě možné. Na škále
možných reakcí stojí  sankce obvykle mezi
politickým řešením a ozbrojeným konfliktem. A ona často vzývaná potřeba „vrátit
se k jednacímu stolu“ není obvykle bez nějaké formy nátlaku na agresora
možná.

A to navzdory tomu, že  jednostranně uvalené sankce povedou nejspíš
k protisankcím, a že navíc má v dnešní globální ekonomice sankcemi
napadená země dost možností hledat odbytiště pro svoje výrobky či suroviny,
nebo naopak hledat nové dodavatele, jinde.

Vezmeme-li dosavadní sankce proti
Rusku jako modelovou situaci, pak lze nastolit několik zásadních otázek. Tak
především se musíme ptát, zda chování Ruska mělo zůstat bez odezvy a doufat, že
Rusko přijde k jednacímu stolu nebo samo změní své chování i bez nátlaku.

Ponecháme-li stranou argumenty
těch, kdo tvrdí, že Rusko má na agresivní chování vůči Ukrajině nárok, nebo že
má kus pravdy, kterou bychom měli respektovat, jsou zde i ti kritici sankcí,
kteří tvrdí, že sankce jsou prostě neúčinné. Argumentují i ekonomickými dopady
na Západ, který sankce uvaluje, s  také
tím, že by se s Ruskem mělo spíš vyjednávat.

Většinou ale nenabízejí odpověď
na to, jak k produktivnímu vyjednávání Rusko přimět. I proto je tento druh
argumentace často zahalen do obecných frází o tom, že lepší než sankční válka
by bylo politické jednání. Jenže když dovedeme tuto argumentaci do logických
konců, v podstatě říká, že Rusku by se mělo ustoupit. Snad by se
s ústupky spokojilo.

Ti, kdo politice „appeasementu“
nevěří, sazí naopak spíše na sankce. Otázkou ovšem je, zda mohou uspět právě ty
sankce, které byly zvoleny.

To se bohužel nedozvíme hned.
Dopady sankcí mají často kumulativní efekt, který je dlouhodobý. Kupříkladu
výrazné zhoršení životní úrovně může politickou elitu negativně postihnout až
s odstupem času, kdy nadšení z nacionalistické politiky a
teritoriální agrese postupně vystřídá uvědomění větší části veřejnosti, že to
může být drahý špás.

Navíc je v současném
nastavení západních sankcí vůči Rusku zatím jedna zřejmá slabina. Ačkoliv ty
poslední jsou pro Rusko bolestivé v tom, že omezují ruský dovoz technologií,
které Rusko samo nedokáže vyrobit, a které potřebuje pro svoji armádu i
energetický průmysl, nemíří přímo na ekonomickou podstatu režimu.

Tou je skutečnost, že Rusko je de
facto ropný „emirát“, tedy že exportuje primárně suroviny. Pokud jde o vývoz
jiných produktů, než jsou suroviny, je objem jeho vývozu menší než malé Belgie.

Je tedy jasné, že jediný skutečně
účinný druh sankcí by spočíval v radikálním omezení dovozu ruské ropy a
plynu do zemí EU. Jenže na to není EU připravená ani ekonomicky, ani politicky.

Navzdory tomu se zdá, že i již
přijaté sankce mohou mít určitý účinek. Ukazuje se totiž, že Rusko kromě
zavření ropných a plynových potrubí (což si nemůže reálně dovolit) nemá příliš
způsobů, jak účinně odpovědět. I Putinem vyhlášené potravinářské embargo
nakonec ublíží mnohem více lidem v Rusku než na Západě.

Je zde tedy zřejmá asymetrie v
ekonomické síle soupeřících stran. I kdyby Rusko dokázalo postupně najít jiná
odbytiště a dodavatele, nebude to hned. I proto je předčasné tvrdit, že sankce
jsou od počátku neúčinné.

 Pokud by selhaly, nebo bychom je
vůbec nepřijali, existují jen dvě další možnosti. Buď ústupky, které jak víme
z historie, se vůči diktátorským režimům nevyplácejí. Anebo otevřená
konfrontace. Sankce se na této škále jeví jako poměrně rozumná volba.

Novinky, 20.8.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..