Služební zákon aneb Ne každý kompromis je dobrý

Premiér Bohuslav
Sobotka hájí kompromis mezi vládní koalicí a opozicí v otázce služebního
zákona jako svého druhu historický průlom. V historii nezávislé České
republiky se prý zatím nestalo, že by se vládní koalice a opozice dohodly na
kompromisním znění důležité reformy, která má tudíž šanci přežít více než jedno
volební období bez zásadních změn.

V tom má
Sobotka jistě pravdu. Problémem je, že služební zákon není takříkajíc jen naše
věc. Česká republika ho slíbila přijmout jako jednu z podmínek svého vstupu
do Evropské unie, přičemž státní správa měla být na základě tohoto zákona pokud
možno odstíněna od politických tlaků. Unie takový zákon chtěla nejen proto, že
všechny vyspělé evropské liberální demokracie odpolitizovanou státní správu
mají, ale také proto, že zpolitizovaná státní správa je překážkou pro
kompetentní a korupce prosté rozdělování evropských peněz.

Česká republika,
jak známo, zákon v roce 2002 přijala, ale pak různé politické reprezentace
opakovaně odkládaly jeho účinnost. Zpočátku se argumentovalo tím, že by
spuštění reformy státní správy bylo moc drahé, později pro změnu tím, že zákon
je zastaralý. Skutečným důvodem byla neochota politických stran napříč
politickým spektrem vzdát se vlivu nad stání správou, který jim umožňuje
rozdávat vysoké úřednické posty jako prebendy a přivádět do státní správy svoje
lidi, kteří jim jdou takříkajíc na ruku.

Evropská unie se po
deseti letech českých odkladů, které učinily z České republiky poslední
zemi Unie bez funkčního zákona o státní správě, vzepřela a pohrozila, že bez
reformované státní správy nám přestane od roku 2015 vyplácet miliardy
z evropských fondů. Nová vládní koalice se tedy zavázala, že její
prioritou bude přijetí služebního zákona.

Dalo by se tedy
říci, že otázku služebního zákona nelze zužovat jen na domácí politiku. Je zde
totiž ještě další hráč,  kterým je
Evropská unie, přičemž Česká republika má přijmout zákon, který bude
v souladu s jejími požadavky. V rámci těchto požadavků
samozřejmě existuje určitá volnost, protože státní služba má při obecném
respektování jejího odstínění od politiky v každé zemi svá specifika.

Vládní návrh zákona
z dílny ministra Jiřího Dienstbiera nijak nevybočoval z toho, co je
obvyklé v řadě zemí. Přesto okolo tohoto návrhu spustila opozice
hysterický pokřik, a nakonec pod pohrůžkou obstrukcí donutila vládní koalici ke
kompromisu, který vládní strany, zdá se, docela rády přijaly, protože ponechá
politikům velký vliv na státní správu.  

Jelikož tento
kompromis ruší kupříkladu institut generálního ředitelství státní správy, které
by bylo odpovědné za jmenování státních tajemníků bez politických tlaků a
vzdělávání i profesní kritéria  úředníků,
a jelikož nakonec podle tohoto kompromisu mají být státní tajemníci jmenováni
vládou na návrh ministrů, tedy de facto politicky, je otázkou zda český kompromis
uspokojí také Evropskou unii.

Jinými slovy: před
tím, než začneme mluvit o tom, že se podařilo zásluhou kompromisu vády a
opozice najit rozumné řešení, přijatelné více méně napříč českým politickým
spektrem, měli bychom si počkat na reakci Evropské unie. Pokud i ona uzná, že
reforma státní správy je v podobě kompromisního návrhu dostatečná, pomine
přinejmenším nebezpečí, že nám kvůli našemu českému kompromisu Unie nebude chtít
vyplácet peníze.

 Jenže i když bude
nakonec kompromisní návrh stačit jako určité nezbytné reformní minimum Unii (a naplní
tedy z pohledu českých politiků přinejmenším jeden svůj účel, který by se
dal popsat rčením „bruselský vlk se nažral a česká koza zůstala celá“), zůstane
skutečností, že  údajné odpolitizování
české státní správy v podobě vládně-opozičního kompromisu je natolik
minimální, že  státní správa
s velkou pravděpodobností bude i nadále jedním ze slabých článků
v boji proti korupci u nás doma.

ČRo Plus, 27.8.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..