Odmítavé a
vůči zbytku Evropské unie neloajální reakce premiérů České republik,y Maďarska,
Slovenska a Rakouska ke zpřísňování sankcí Evropské unie vůči Rusku kvůli jeho
počínání na Ukrajině nás konfrontují s nepříjemnými otázkami ohledně
identity našeho regionu.
Tou první
je, zdali země střední Evropy mají ve své politické kultuře zakódováno něco, co
jejich politické vůdce opakovaně vede k chybným rozhodnutím, která mají
během velkých krizí katastrofální důsledky.
Byla to
střední Evropa, která ve 20 století byla zdrojem dvou zničujících světových
válek. Můžeme samozřejmě argumentovat, že svůj díl viny nesly i západní
mocnosti, a že kupříkladu Mnichovská konference, která porodila zhoubnou
politiku „appeasementu“, jež následně otevřela dveře ke 2. světové válce, měla
se střední Evropou společného pouze tolik, že Mnichov leží ve střední Evropě, Adolf
Hitler byl Rakušan, a že se jednalo o osudu sudetských Němců
v Československu.
Jenže
Mnichovu předcházel „anšlus“ Rakouska, nadšeně vítaný tamním obyvatelstvem,
jakož i rychlá degenerace řady následnických zemí Rakouska-Uherska do
autoritářských režimů, které kvůli svému koketování s fašismem Hitlerovi
jeho vzestup přinejmenším nijak neztěžovaly. Československo bylo posledním
ostrovem demokracie v regionu, ale v konfrontaci s mnichovským
diktátem se nakonec i ono vzdalo. Druhá republika pak už byla nechutným
rejdištěm českých fašistů, kolaborace s Němci během okupace poměrně
rozšířeným chováním.
Druhou
otázkou týkající se chování středoevropských premiérů v současné
rusko-ukrajinské krizi je, zda nějak nesouvisí s érou komunismu. Česká
republika, Slovensko i Maďarsko zdědily z dob komunismu početné „páté
kolony“ antidemokratů, či lidí dodnes sympatizujících se silovou politikou
Ruska. Jenže takové Rakousko, jehož premiér svými výroky sankce EU také zpochybňuje,
komunistickou minulost nemělo.
Nabízí se
tedy otázka, zda doba komunismu nepoznamenala všechny středoevropské země spíš
tím, že bez ohledu na to, zda byly komunistické nebo ne, Sovětský svaz v nich udržoval rozsáhlé agenturní sítě. Vídeň byla
známá jako základna sovětské KGB na Západě. V Praze zůstala přítomnost ruských
tajných služeb a mafií silná i po roce 1989. Tezi o agenturních sítích Moskvy
by potvrzovala i skutečnost, že k současným nejhlasitějším pochybovačům o
smyslu razantnějších postojů vůči Rusku patří k Kypr, který byl základnou
KGB už před rokem 1989 a poté se stal základnou ruských mafií.
Mohli bychom
ale také argumentovat, že skutečně spojujícím faktorem v chování Prahy,
Bratislavy, Vídně a Budapešti v současné krizi je kultura maloměšťáctví,
zděděná už z dob Rakouska-Uherska, která zásadně nadřazuje osobní zájmy
obecnějším. Toto středoevropské „kondelíkovství“ se projevuje zejména tím, že
staví svůj maloměšťácký blahobyt a klid programově
nad vše ostatní, přičemž si ve svém omezeném provincialismu odmítá klást
závažné otázky.
I proto se uvalení
sankcí, které mají zastavit agresivní chování Ruska, v podání premiérů
středoevropských zemí mění v účetnickou operaci, doprovázenou jalovými
výzvami k hledání „nějakého politického řešení“. Český premiér zpochybňuje
kupříkladu zpřísnění sankcí slovy, že je třeba vyhodnotit, zda byly účinné ty
předešlé. Dobře přitom ví, že (ne)účinnost sankcí se projeví až časem, a že
mezitím Rusko už může okupovat celou Ukrajinu.
Středoevropské
„kondelíkovství“ je zajímavé tím, že navzdory tragické historii regionu, který
americký historik Timothy Snyder nazval ve svém bestselleru „krvavými zeměmi“,
má opakovaně tendenci strkat před velkými, potenciálně nebezpečnými událostmi
hlavu do písku. Současný postoj Sobotky by se dal shrnout takto: neprovokujme
zbytečně, neohrožujme naše hospodářství, hleďme si svého, ono se to nějak
vyřeší.
V širší
rovině chování středoevropských lídrů souvisí s nevyzrálostí politiky v regionu,
jehož politika byla pokleslá a reakcionářská už
v dobách rakousko-uherského mocnářství. Politika se opakovaně provozuje v podobě
politikaření, spíše než v podobě strukturovaného diskurzu a odpovědných
rozhodnutí, která mohou bolet.
Navíc
mezinárodní politika je opakovaně činěna rukojmím té domácí. Sobotka proti
sankcím zčásti protestuje a v otázce správné reakce vůči Rusku trapně
lavíruje, protože se bojí voličů sociální demokracie. Co je mu do nějaké
společné evropské politiky, když hrozí, že ho silná proputinovská lobby ve
vlastní straně za případné principiálně prozápadní postoje vytrestá?
Střední
Evropa prostě nemá žádné státníky, má jen politikařením posedlé politiky
nevalné úrovně. Když se nějaký státník, jako byli u nás Tomáš Masaryk nebo
Václav Havel, objeví, je „kondelíkovstvím“ popliváván a vysmíván. V tomto
kontextu vůbec není náhoda , že současný Černín označuje Havlovu politiku
lidských práv za „kýč“ a přemýšlí usilovně především o tom, jak se podlézavě zavděčit
komunistické Číně.
Současná
situace také ukazuje, že Polsko není typicky středoevropskou zemí. Každý
demokrat v našem regionu může Polákům v současné krizi jejich lídry
jen závidět. Otázkou je, jak dlouho Polsko bude mít se svými kondelíkovskými
partnery v tzv. Visegrádské skupině trpělivost.
Možná z
chování současných středoevropských premiérů coby jakéhosi zrcadla jejich
populací lze také učinit závěr, že když se dlouhodobě ohýbá nějaké zemi páteř,
je těžké ji pak narovnat. Svého druhu podrazácké či nedospělé chování vůči
Evropské unii bylo v některých zemích regionu zřejmé už před současnou
krizí. Pokusy maďarského premiéra Orbána omezit liberální demokracii
v Maďarsku dost připomínají vývoj v Maďarsku před 2. světovou válkou.
Nyní, když
ukrajinsko-ruská krize vyšponovala napětí do vyšších otáček, se ukazuje, že
napřímit se a jednat s rovnou páteří není v zemích s historicky
dlouhodobě ohnutou páteří snadné. Putin to bohužel samozřejmě ví, a bude se
středoevropským kondelíkovstvím aktivně pracovat ve snahách rozložit západní
jednotu.