Budeme-li
hledat příčiny rezervovaného postoje českého premiéra Bohuslava Sobotky ke
zpřísnění sankcí Evropské unie vůči Rusku, těžko najdeme uspokojivou odpověď,
když zůstaneme jen u analýzy jeho názorů na zahraniční a bezpečnostní politiku.
Sobotka se k mezinárodní problémům vyjadřuje sporadicky. Občas se dokonce
zdá, že na důležité události, které hýbou světem, žádný názor nemá.
Zdá se také,
že mluví jiným jazykem v zahraničí
a doma, jak ukázal jeho nedávný článek v americkém časopise Foreign
Policy. V něm se vyjadřoval jako zastánce dědictví lidsko-právní politiky i
principiálních postojů Václava Havla, ale doma se tváří spíše jako pragmatik,
který podporuje kupříkladu obchod
s Čínou bez ohledu na její porušování lidských práv.
Pokud jde o
politiku Evropské unie vůči Rusku ve světle ruské agrese na Ukrajině, Sobotka
po nějakou dobu jen poněkud zmateně lavíroval. Slyšeli jsme od něj, že Evropa
musí být jednotná, ale už po uvalení prvních sankcí předvedl kupecké počty
ohledně toho, co sankce mohou českou ekonomiku stát.
I když dál
zdůrazňoval potřebu evropské jednoty, varoval, že další zpřísnění sankcí může
být nežádoucí. Na posledním summitu Unie si pak vyhradil právo s novými
sankcemi nesouhlasit, aniž by je už
znal, a nyní, kdy byly obrysy nových
sankcí zveřejněny, už otevřeně mluví o tom, že Česká republika se zbytkem Unie
nemusí táhnout za jeden provaz.
Proč to
Sobotka dělá? Bohužel se zdá, že důvody jsou typicky české, tedy přízemní.
Už vláda
Petra Nečase podřizovala svoji evropskou politiku striktně stranickým zájmům občanských
demokratů, jakož i snahám nepopudit si proti sobě prezidenta Václava Klause.
Premiér Nečas jezdil na summity EU s tím, že nemá mandát o ničem
rozhodovat, popřípadě se odmítal připojit bez jasného vysvětlení
k některým evropským paktům, i když– jako kupříkladu ten fiskální–souzněly
s politikou ODS doma.
ODS prostě zastávala
názor, že co pochází z Bruselu je od ďábla, a podle toho se chovala. Její
koaliční partneři, včetně proevpropské TOP 09, ji v tom nedokázali
zabránit.
I Sobotka se
nyní rozhodl držet Unii v její politice vůči Rusku do jisté míry
v šachu, protože se řídí především situací ve vlastní straně. A v té
existuje silná postkomunistická lobby, která má k Rusku smířlivý postoj.
Co si
Sobotka opravdu myslí o rusko-ukrajinském konfliktu, jakož i tom, jaká by měla
být co nejefektivnější odpověď Unie, se tedy nedozvíme. Sobotka není státník, ale
malý český politik, který podobně jako Nečas před ním okopává Unii kotníky jen
proto, že si to nechce rozházet se spolustraníky.
Sobotka také
populisticky odečítá ze rtů české veřejnosti. Ačkoliv zatím nebyly publikovány
autoritativní průzkumy veřejného mínění k otázce sankcí, dá se tušit, že
česká veřejnost, jak už je v našich tradicích, by si přála, aby se vztahy
s Ruskem bez nějaké zbytečné konfrontace urovnaly, a hlavně, abychom za
tvrdší postup nemuseli zbytečně nic platit. Sobotka tedy svým opatrnictvím
většinu národa nerozčílí, možná dokonce získá politické body.
Koneckonců
se zase blíží volby, a zejména levicové voliče by příliš tvrdý postoj
k Rusku mohl popudit. Že takový oportunismus může vyústit do vážných
bezpečnostních rizik pro celou Evropu, českého premiéra, který se opravdu vyzná
jen v české stranické politice, nejspíš příliš nezajímá.
Stejně jako
tomu bylo v Nečasově vládě, jeho politiku by mohl změnit jen principiální
postoj jednoho z koaličních partnerů. TOP 09 to vůči Nečasovi nedokázala.
V současné
vládě nedostatek loajality k EU, zdá se, také ČSSD nikdo hned tak nezatrhne,
o čemž svědčí rozhodnutí vlády dát Sobotkovi mandát, aby s některými sankcemi
navrženými Bruselem nesouhlasil. Hnutí ANO je stejně oportunistické jako ČSSD a principiálně
se vyjadřují lidovci jsou početně příliš slabí.
A možná
nejen početně. Když členové vlády za ČSSD a ANO odmítli dohlasovat usnesení, ve
kterém by z lidovecké iniciativy bylo ruské počínání na Ukrajině nazváno
agresí, nedokázali ani jen pohrozit, že při dalším pokračování Sobotkovy zbabělé
politiky by mohli odejít z koalice.
ČRo Plus, 3.9.2014