Hybridní mír

Pro ruské angažmá na východní Ukrajině s pomocí
neoznačených „dobrovolníků“ bojujících na straně separatistů během „dovolené“,
dodávek zbraní i logistické podpory se ujalo označení „hybridní válka“. Má
popisovat situaci, kdy jeden stát vede válku proti druhému bez toho, že by
svoje vojáky a techniku řádně označil.

Západní politici si dost dobře nevědí s tímto
způsobem ozbrojené agrese rady. Dohadují se kupříkladu, zda mají už nyní mluvit
o invazi, kdy je podle různých zpráv na východní Ukrajině několik tisíc
neoznačených ruských ozbrojenců, nebo zda invaze by nastala teprve v okamžiku,
kdy by na Ukrajinu vtrhly řádně označené divize ruské armády.

Politici tak volně míchají pojmy, jako je agrese,
občanská válka, nebo hybridní válka. Ty ovšem označují za normálních okolností
velmi rozdílné situace.

Zejména pojem „občanská válka“ je problematický.
Navozuje totiž dojem, že na východní Ukrajině spontánně povstala část populace
proti Kyjevu. V klasické občanské válce by to znamenalo, že selhala
politická řešení o urovnání vztahů jedné části populace téhož státu s druhou, reprezentovanou
mocenským centrem, načež došlo v té části populace, která v jednáních
s centrem nedosáhla svého, k ozbrojenému povstání.

Jenže i to, co někteří nazývají „občanskou válkou“
na Ukrajině, je od samého počátku jaksi „hybridní“. Nikdo totiž dosud neví, zda
ozbrojenci, kteří začali obsazovat úřady v některých městech
v Luhanské oblasti a Doněcké oblasti a vyhlašovat vlastní vládu, byli
místní vzbouřenci, nebo zda už tehdy šlo o ruské „dobrovolníky na dovolené“.  Pokud to byli převážně místní vzbouřenci,
není jasné, odkud získali výzbroj a výcvik.

Každopádně se zdá, že se už vystřídaly dvě až tři
generace různých velitelů, politických lídrů a „ministrů obrany“ obou oblastí,
mezi nimiž byli lidé, které místní neznali a kteří po splnění svých úkolů zase
zmizeli—zřejmě zpět do Ruska. Symbolem se stal záhadný Igor Strelkov.

Pokud bychom ale i přesto zůstali u pojmu „občanská
válka“, jisté je, že když  ukrajinská
armáda začala v této válce vítězit, „občanská válka“ se najednou změnila v
„hybridní válku“, v níž separatisté s pomocí tisíců ruských
„dovolenkářů“, bojujících s moderní technikou, zatlačili Kyjev do
defenzivy.

Od začátku tohoto konfliktu jsme přitom slyšeli, že
řešení lze nalézt jen u „jednacího stolu“. Občanskou válku prý nemůže ani jedna
strana vyhrát, je třeba nalézt diplomatické řešení. Kdyby šlo a klasickou
občanskou válku, znělo by to logicky.

Jenže Kyjev se—také vcelku logicky–dlouho vzpíral
tomu, že by měl vyjednávat se separatisty, kteří se ve skutečnosti zdáli být
řízeni Moskvou, a hledat řešení, které by ve svých výsledcích nemohlo než
zabetonovat faktické rozdělení Ukrajiny, které zinscenoval Kreml.

Bylo prostě poněkud protismyslné vyjednávat se
separatisty, a tvářit se tedy, že jde o mírové řešení občanské války, když se
ozbrojené povstání proti Kyjevu jevilo být zcela v režii Moskvy. Ta se
přitom jako jedna z faktických stran konfliktu případných přímých
vyjednávání odmítala účastnit, protože tvrdila, že občanská válka na Ukrajině
probíhá bez její účasti.

Kyjev byl nakonec dotlačen k příměří a jednání
o „mírovém plánu“ hybridní válkou, kterou začal prohrávat, když Moskva
zjistila, že ve hře na klasickou „občanskou válu“ separatisté ztrácejí
pozice.  I Moskva s  “mírem“
evidentně souhlasila pod tlakem. Hrozba sílících sankcí Západu, kterému se
invaze maskovaná jako „hybridní válka“ nezamlouvá, přece jen zřejmě byla příliš
silná, ač Kreml tvrdí, že sankce hravě ustojí.   

Výsledkem je Porošenkův mírový plán, který na jedné
straně zabetonovává územní rozdělení Ukrajiny, ale na straně druhé, pokud by
nějakou dobu vydržel, by poskytl Kyjevu možnost, získat za dohledu OBSE
kontrolu nad hranicemi s Ruskem a zbavit se cizích ozbrojenců.

Problémem je, že i tento mírový plán je „hybridní“.
Tedy, že strany, které ho uzavírají, nejsou faktickými stranami konfliktu. Málokdo
totiž věří, že separatisté jednají z vlastní vůle, a že nejsou jen
nástroji Moskvy. Ta ale přímým signatářem mírového plánu není, jen ho prý zatím
podporuje.  

 I proto bude velmi těžké plnění plánu kontrolovat.
Navíc dohody s představiteli separatistů v Luhanské oblasti a Doněcké
oblasti nemusí nutně znamenat, že konflikt najednou nevypukne třeba
v okolí Oděsy nebo někde jinde v pásmu území, které Kreml nazývá Novorusko,
a které by spojilo Rusko s Krymem a Podněstřím. Zdá se tedy, že po
hybridní vláce nás čeká v lepším případě jen hybridní mír, který jen těžko
vydrží.

Novinky, 9.9.2014 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..