Pro vojenskou agresi Ruska na východní Ukrajině se
ujal název „hybridní válka“. V podstatě označuje situaci, kdy oficiálně
Rusko na Ukrajině žádné vojáky, a prý ani techniku, nemá, v realitě bojují
na východní Ukrajině tisíce ruských vojáků, které Kreml označuje za
dobrovolníky na dovolené.
Jinými slovy, pojem „hybridní válka“ znamená, že
ruští vojáci na Ukrajině jsou i nejsou, Rusko proti Ukrajině vede i nevede
válku. Mohli bychom též dodat, že součástí hybridní války je evidentně i
systematické lhaní.
Provozovat hybridní válku se agresorské zemi daří
zejména tehdy, když se může v táboře států, které se snaží její agresi
zastavit, spolehnout na hybridně se chovající členy. Pokud bychom vycházeli
z výše zmíněné definice hybridní války, jsou to země, které se chovají i
nechovají jako spojenci zemí, které na agresora kupříkladu uvalují sankce nebo
se snaží přijímat další rozhodnutí, která mají agresora zastavit.
Je smutné konstatovat, že mezi takovými hybridními
členy Evropské unie a spojenci dalších členských zemí NATO, je i Česká
republika. Chování naší politické reprezentace v rusko-ukrajinském
konfliktu by se dalo nejlépe popsat parafrází známého výroku: Kdo si může
dovolit nepřítele se spojencem, jakým je Česká republika?
Začít lze lavírováním českého premiéra v otázce
sankcí hned na začátku konfliktu, které se postupně přeměnilo
v hokynářskou aritmetiku, v níž vláda horečně vypočítávala, co nás
budou sankce stát. Později si Česká republika na návrh premiéra vyjednala
výjimky z dalšího kola sankcí, přičemž se premiér chlubil, jak ochránil
ekonomické zájmy vlastní země i Evropské unie.
Jeden by si mohl naivně myslet, že sankce jsou
politickým, nikoliv ekonomickým opatření, a že jejich účelem je donutit
agresora ke změně chování. V zemi s poněkud hybridně se chovající
politickou reprezentací to ale evidentně neplatí. Pro její politiky sankce,
stejně jako hybridní válka, tak trochu jsou a tak trochu nejsou.
Není divu, že taková země má i hybridního
prezidenta. Ten v jednu chvíli tvrdí, že věří ruskému ministru zahraničí
Sergeji Lavrovovi, že na Ukrajině žádní ruští vojáci nejsou, aby pak o pár
hodin vysvětloval, že se na Ukrajině vede „hybridní válka“, v níž se
angažují ruští dobrovolníci, kteří žádnými dobrovolníky nejsou. Moskva i
západní spojenci si mohou z pozic takové hybridní hlavy státu vybrat, co
potřebují.
Česká republika je bohužel v konfliktu
s Ruskem slabým článkem západního společenství i proto, že značně hybridně
se na konflikt i možné reakce Západu dívá i česká veřejnost. V zemi, která
měla jednu z největších komunistických stran ve východní Evropě, jejíhož
pohrobka nedokázala dodnes zakázat, možná není překvapivé, kolik lidí
sympatizuje s dnešní politikou Kremlu. A když k nim přidáme
fašizující okraje české pravice a postkomunistický tábor v sociální
demokracii, není úplně zřejmé, jak by u nás dopadlo kupříkladu referendum o
tom, kdo je v současné krizi skutečným viníkem.
Vinu ovšem nesou i prozápadní politické elity, které
nechaly během svých vlád upadnout český vojenský rozpočet do hlubin, které činí
z České republiky černého pasažéra Severoatlantické aliance. Anebo bychom
mohli říct, že Česká republika je takový—inu, hybridní spojenec. V NATO i
Evropské unii je, ale zároveň jaksi není. Není ochotná příliš dávat, ale pere
se o to, aby dostávala.
Jisté je, že na takového hybridního spojence se může
Západ spolehnout jen v jednom. Bude-li muset udělat další složité
rozhodnutí, Česká republika se bude snažit přijít s řešením, z něhož
nebude úplně zřejmé, zda náhodou není také spojencem Ruska.
ČRo Plus, 11.9.2014