Europoslanec Jan
Keller ve svém textu Co mi to připomíná (Právo,
12.9.2014) se sžíravou ironií, s níž má ve zvyku odbývat názorové oponenty, odmítá moje
argumenty, že Západ nepřijímá sankce vůči Rusku a nevolá po zvyšování výdajů na
zbrojení ve světle ruské agrese na Ukrajině jen z nějakého rozmaru, ale
protože se potýká s reálnou hrozbou.
Vysmívá se
argumentu, že vedle informací, které má k dispozici každý z nás, mají
západní politici i informace zpravodajských služeb a závěry početných think
tanků. Ty se podle Kellera v minulosti mýlily, kupříkladu při posuzování
situace v Iráku či Libyi. Nyní jim prý máme uvěřit, že Rusko horečně
zbrojí a pomýšlí na imperiální expanzi.
Nepřesvědčí ho
evidentně ani, že tentokrát nejde o nějakou účelově poskládanou alianci
ochotných, spoléhajících na možná účelově fabrikované informace, ale o jednotnou
frontu všech západních zemí, včetně těch, které se různých aliancí
ochotných odmítaly v minulosti účastnit. Asi se mýlí všechny.
Rozdíl Keller evidentně nevidí ani v tom, že
v čele současné aliance stojí „levičák“ Barrack Obama, který Rusku velkoryse
nabídl před pár lety „reset“ ve vzájemných vztazích, a který se normálně vyhýbá
konfrontaci. Do čela této aliance se přitom postavil nikoliv na základě nějakých dohadů o ruských záměrech, ale po ruské
anexi Krymu a nepřímé invazi na východní Ukrajině.
Kellerovi jednoznačné závěry o ruské hrozbě ale připomínají
„politická školení mužstva“ za bývalého
režimu, v nichž se prý socialistický svět řídil vysokými hodnotami a
usiloval o mír, zatímco ten imperialistický žádné hodnoty neměl. Přiznávám,
že coby bývalý emigrant žijící v 80. letech v USA toho o PŠM a dalších komunistických
školeních nemohu vědět tolik jako Keller. Ale jeho argumenty mi také něco
připomněly.
I na Západě si bylo
v době pozdního komunismu možné navzdory průkazným zprávám o kriminální povaze
sovětského režimu přečíst zapálené články, že místo nesmyslného zbrojení by
bylo lepší nabídnout Kremlu olivovou ratolest. Argumenty o potřebných seniorech
i lepších školách, na které by byly peníze, kdyby vojensko-průmyslový komplex
nevytvářel falešný obraz zlého Sovětského svazu, bylo možné číst
v nejprestižnějších publikacích. Statisíce lidí demonstrovaly za
jednostranné odzbrojení Západu, protože se odmítaly nechat manipulovat prý jednostrannou
propagandou západních médií a
think-tanků studujících SSSR.
I sankčnímu chování
Ronalda Reagana, který se navzdory mocnému volání holubic míru z celého
světa rozhodl, že politika „detente“ nikam nevede, a SSSR je třeba ekonomicky
vyčerpat a uzbrojit, se v předních amerických denících posmívali lidé
s inteligencí srovnatelnou s Janem Kellerem. Naštěstí vyhrál Reagan,
který při zběžném pohledu inteligencí nevynikal.
Někteří z nás
se tak mohli po letech vrátit svobodně domů, jiní se kupříkladu svobodně zbavit
komunistické průkazky. Bohužel se ale zdá, že je mnohem těžší se zbavit toho,
co máme v z minulosti v hlavě. Hodně záleží na tom, kde, kdy a
proč jsme „politické školení mužstva“
absolvovali. V tom má Keller pravdu.
Právo, 15.9.2014