Asociační
dohoda Ukrajiny s Evropskou unií byla schválena drtivou většinou
europoslanců. Konkrétně: pro hlasovalo 535 poslanců, proti bylo 127 poslanců. Většina z těch, kdo hlasovali proti,
patří k extrémní pravici nebo k extrémní levici. Je proto zarážející,
že proti hlasoval i lídr kandidátky pro volby do Evropského parlamentu za
českou sociální demokracii Jan Keller.
Jeho
hlasování navozuje několik zásadních otázek. Tak především se ukazuje, že pro
jakoukoliv zavedenou stranu je riskantní obsazovat na čelná místa kandidátek
ideově spřízněné osobnosti, které nejsou členy strany. Jan Keller kandidoval na
prvním místě eurokandidátky ČSSD coby nezávislý. Teď se chová tak trochu jako
neřízená střela.
Předseda
ČSSD Bohuslav Sobotka Kellera sice omlouvá s tím, že profesor Keller byl
ke smlouvě i způsobu, jakým se vyjednávala, kritický už dlouho. Skutečností ale
je, že naprostá většina evropských socialistů hlasovala pro asociační dohodu. A
jakkoliv jednotlivým europoslancům nelze přikazovat, jak mají hlasovat, přece
jen by jeden očekával v tak zásadní věci, jako je schvalování asociační
smlouvy s Ukrajinou, s níž se v současném rusko-ukrajinském konfliktu pojí
i zásadní symbolika, že lídr české sociálně-demokratické kandidátky pro volby
do Evropského parlamentu bude, lidově řečeno, „držet basu“ přinejmenším se svou
frakcí.
Na ČSSD
nevrhá Kellerovo hlasování dobré světlo také kvůli společnosti, v níž se
ocitl nejen na evropské úrovni. Na té české hlasovali z jednadvaceti českých europoslanců
proti asociační dohodě jen tři komunističtí europoslanci a lídr českých
Svobodných Petr Mach. Zatímco Macha lze odbýt s tím, že vše, co pochází
z Bruselu, je pro něj špatné, tedy i asociační dohoda, komunisti hlasovali
proti jednoduše proto, že v rusko-ukrajinském konfliktu stojí na straně
Kremlu.
Ten, kdo čte
Kellerovy komentáře v deníku Právo, možná dojde k názoru, že spíše na
ruské než na ukrajinské straně stojí i on. Ale takto jednoduše svoje hlasování
vysvětlit nemohl, takže svůj odpor proti asociační dohodě zdůvodnil tím, že prý
Unie dává schválením dohody před ukrajinskými parlamentními volbami Ukrajině
bianco šek. Co když v nich prý nezvítězí demokratické síly?
To je v případě
tak vzdělaného člověka, jako je Keller, ovšem argument poněkud laciný, a zdá se tudíž, že i
zástupný. Zrovna tak bychom totiž mohli argumentovat, že schválení asociační
dohody nyní může pomoci právě demokratickým silám na Ukrajině proti nacionalistům,
kteří argumentují, že Evropa nechala Ukrajinu na holičkách a že je k osudu
Ukrajiny lhostejná.
Mohli bychom
též namítnout, že ačkoliv je ukrajinský parlament v současné době ve stavu
jakéhosi provizória po revolučních událostech na Majdanu, na Ukrajině už
proběhly regulérní prezidentské volby, přičemž ukrajinský politický systém je
spíše prezidentský než parlamentní. Navíc: pokud někdo zpochybňuje legitimitu
ukrajinské demokratické politiky až do doby, než proběhnou parlamentní volby,
měl by také protestovat kupříkladu proti zákonu, kterým současný ukrajinský parlament
dal separatistům na východní Ukrajině před pár dny více autonomie, což je
přesně krok, který, zdálo by se, Keller požadoval, když vyzýval
k politickému řešení konfliktu.
ČSSD má tak
ve vztahu rusko-ukrajinské krizi další problém. Na jedné straně sice Kellerův
krok jistě nadchne silnou postkomunistickou lobby v ČSSD stejně, jako se
jí líbil Sobotkův odpor proti přísnějším sankcím vůči Rusku, takže u nás doma
ji neublíží. V Evropské unii a
konkrétně v socialistické frakci europarlamentu ale budou mít další důvod se
ptát, kde vlastně česká sociální demokracie v současném konfliktu
s Ruskem stojí. Ten je totiž nejen konfliktem ukrajinsko-ruským ale i
rusko-evropským.
ČRo Plus, 17.9.2014