Bývalý český prezident Václav Klaus
opakovaně volá po rehabilitaci národního státu, přičemž varuje před nadvládou
nikým nevolených nadnárodních elit. Naposledy tak učinil ve svém projevu na
zasedání Montpelerinské společnosti v Hongkongu, což byl v podstatě
recyklát jeho mnohých dřívějších projevů na toto téma.
Mezi politology na téma rehabilitace
národní politiky a opětovného ustanovení jejího primátu vůči ekonomice píše
opakovaně zejména Petr Robejšek. Správně připomíná, že se národní politika
dostala do područí nadnárodní ekonomiky a financí. Jenže jeho výzvy
k rehabilitaci národní politiky jsou stejně mlhavé nebo nepraktické jako
ty Klausovy.
Bylo by proto dobré, kdyby autoři těchto
výzev mohli být adresnější. Jak konkrétně si rehabilitaci národní politiky
představují?
Hlavním problémem se vskutku zdá být, že
zatímco finance a ekonomika fungují již nějakou dobu globálně, národní státy
fungují lokálně.
Dalším problémem je, že zatímco globálně
fungující korporace a finanční instituce se nemusejí zdržovat těžkopádnými
demokratickými procesy při svém rozhodování a mají vzhledem ke svým globálním
rozměrům k dispozici velký vějíř možností při svém rozhodování,
demokratické národní státy se potýkají s poměrně těžkopádným rozhodovacím
procesem, do něhož vstupuje mnoho lokálních aktérů, a svoje problémy nemohou
řešit jednoduše kupříkladu přesunem části své činnosti někam na druhý konec
světa.
Třetím problémem je nesouměřitelnost
globálních trhů na jedné straně a lokálně působících států v ekonomické
rovině. Zatímco globální firmy mohou jednotlivé státy „vydírat“ výhružkami, že
přesunou svoje operace jinam, nebo že do dané země nepřijdou, národní státy
jsou omezené strukturou svého hospodářství, tradicemi, atd. Navíc, jak jsme
viděli v případě některých zemí, finanční trhy mají dostatek sil dovést
„neposlušné“ země až k bankrotu nebo na jeho pokraj, přičemž rychlý
ekonomický sešup takových zemí lze za určitých okolností i zinscenovat
s pomocí ratingových agentur, neochoty restrukturovat jejich dluhy, atd.
Robejšek se ve svých textech snaží
s inherentním problémem slabosti demokratické politiky ve střetu
s globálními trhy vypořádat tak, že jako jedno řešení vidí příklon
k autokratičtějším formám vládnutí. Ty mohou být nejen více flexibilní v uspokojování
požadavků globálních trhů, ale také si mohou snadněji „dupnout“. Příkladem je
současné Maďarsko, jehož lídr Viktor Orbán pohřbívá liberální demokracii coby
neefektivní systém a propaguje místo ní národní stát „založený na práci“.
Potíž s těmito řešeními je, že
každá rovnice má vždy dvě strany. Více autoritářská forma vlády může být pro
spolupráci s globálními trhy lepší, pokud chceme vycházet jejich
požadavkům vstříc. To vidíme kupříkladu v současné Číně, s níž se
velkým nadnárodním korporacím spolupracuje v mnoha ohledech lépe, než
s demokratickými zeměmi, v nichž každé investiční rozhodnutí musí
projít složitým procesem.
Problém nastává v okamžiku, kdy si
národní státy začnou vůči globálním ekonomickým aktérům příliš „dovolovat“. Pokud vytvoří příliš přísná kritéria pro
podnikání nebo začnou některé odnože nadnárodních podniků znárodňovat, mohou se
rychle dostat do problémů, přičemž menší státy jsou nadnárodními trhy
v tomto směru více vydíratelné, než ty velké.
Navíc se političtí lídři národních
států, pokud nefungují zcela autokraticky, musejí alespoň formálně podrobovat
volbám, a nadnárodní korporace mají spoustu možností, jak s pomocí velkých
peněz pomoct k moci k nadnárodním ekonomickým zájmům vstřícnějším
oponentům.
Když kupříkladu Orbán tvrdí, že jeho
inspirací je Čína nebo Rusko, popřípadě Indie, zcela pomíjí velikost těchto
trhů, která je dána počtem obyvatel a území. Malé země, jejichž HDP je často
menší než bohatství největších nadnárodních korporací, jsou ve zcela jiné
situaci.
Rehabilitace národní politiky tedy
nepůjde snadno dosáhnout tak, že si jednotlivé národní státy začnou na
nadnárodním kapitálu separátně něco vynucovat, nastavovat jim vlastní pravidla,
atd. Budou-li jednat izolovaně, nadnárodní korporace a finanční instituce,
které v takových zemích podnikají, buď odejdou, anebo si vynutí
vstřícnější chování tím, že budou podporovat oponenty „odbojných“ národních
lídrů.
Rehabilitace národních států by mohla
fungovat, kdyby postupovaly v nastavování pravidel hry pro nadnárodní trhy
jednotně, jenže to nás kruhem vrací zpět k nějaké, byť třeba minimální,
formě nadnárodní integrace či úzké koordinace.
Jinými slovy, národní státy a národní
politiku jen těžko dokážeme rehabilitovat tak, že opustíme kupříkladu Evropskou
unii a naše národní politika pak bude spolupracovat, popřípadě bojovat
s nadnárodními trhy sama. Paradox případné rehabilitace národních států
spočívá v tom, že posílení významu národní politiky je možné dosáhnout do
jisté míry jen ve spolupráci s ostatními zeměmi—buď na regionální úrovni
anebo globální úrovni. Že přitom občas vnikají nadnárodní byrokratické elity,
které takovou spolupráci zajišťují, je jistě nepříjemný vedlejší efekt, ale
přivést takové elity pod demokratickou kontrolu je v posledku snadnější,
než vyhrát bez pomoci jiných zemí souboj s nadnárodním kapitálem.
Diskuze o rehabilitaci národních států
není sama o sobě zcela scestná. Advokáti této cesty by ale měli být
konkrétnější v tom, jak přesně si takový proces představují. Jisté je, že
boucháním do stolu toho menší a středně velké země, které jsou všechny
ekonomicky závislé na globálně fungující ekonomice, nedocílí.
Novinky, 17.9.2014