Kdybychom se
v pohledech na stav české demokracie měli řídit názory některých pravicových
komentátorů, s jejichž jmény jsme se mohli v pravidelně potkávat na
stránkách deníků Lidové noviny a MF Dnes před tím, než je koupil Andrej
Babiš, museli bychom usoudit, že demokracie u nás skončila s vládou Petra
Nečase.
Kupříkladu
politologický souputník této dříve prominentní komentátorské skupiny, která
nyní působí převážně v internetových denících, Bohumil Doležal, tvrdí, že
„Velká protikorupční revoluce“, kterou prý spustili aktivisté a politická
levice, vedla k destrukci demokratického politického systému v České
republice. Přispěli k tomu prý i neodpovědní levicoví komentátoři, kteří
léta „dštili síru“ na pravicové oponenty.
To je
pozoruhodná myšlenková konstrukce, kterou bychom mohli shrnout takto: za
problémy české demokracie není převážně zodpovědná zpackaná privatizace, programový
útěk před právem, korupce a skandály, ale aktivisté, levicoví politici a
komentátoři, kteří korupci a další nešvary kritizovali, jakož i skutečnost, že
se justice konečně pustila do vyšetřování některých velkých korupčních kauz.
Lidé, kteří
neztratili paměť, si ale pamatují, že „dštění síry“ na polické oponenty, jež
podle Doležala neúnosně polarizovalo českou politickou scénu do dvou
nepřátelských táborů, nebylo zdaleka jen dílem komentátorské a politické
levice. ODS praktikovala za asistence výše zmíněných pravicových komentátorů „nulovou
toleranci“ vůči vládám vedeným ČSSD, včetně středo-pravé vlády ČSSD
s lidovci a Unií svobody, a nesmyslně mobilizovala před každými volbami
kvůli údajně hrozbě návratu komunistů k moci v případě vítězství ČSSD.
No dobrá,
chce se říct. Nebylo by to poprvé v dějinách, že poražená strana nic
nepochopila a z ničeho se nepoučila. A že se snaží přizpůsobovat
intepretaci minulých dějů svým potřebám. Přesto: mluvit o současném stavu
v České republice jako o destrukci demokratického systému, nebo dokonce
zakládat jakýsi Klub na obranu demokracie, jak to učinil právě Doležal, je
hodně přehnané.
Současné české
demokracii jistě můžeme leccos vyčítat: od prohřešků prezidenta Miloše Zemana
proti parlamentarismu až po nástup anti-politických hnutí organizovaných
miliardáři s bůhvíjakými záměry. Mnozí také jistě nejsou nadšeni tím, že
řada významných médií je nyní v rukou oligarchů.
Porovnáme-li
ale současnou českou demokracii s jejím fungováním za předešlých vlád nebo
s fungováním ostatních demokracií v našem regionu, žádná destrukce se
nekoná. Je to prostě typická postkomunistická demokracie „bez demokratů“ po
pouhých 25 letech jejího budování, v níž lze najít řadu patologických prvků
souvisejících z nezkušeností i často problematickou minulostí našeho
národa, ale také řadu pozitiv, jako je rostoucí aktivita
občanské společnosti.
Katastrofické
lkaní lidí, kteří si bůhvíproč myslí, že s koncem pravicového vládnutí nastal
konec světa, je dost kontraproduktivní. Navíc pomíjí, že úpadek tradičních
stran u nás úzce souvisí především s tím, jak kmotrovské praktiky
v ODS stranictví u nás zprofanovaly, k čemuž výše zmínění komentátoři
neměli obyčejně co říct, dokud byl ještě čas.
Ve skutečnosti
se česká politika stala s příchodem současné vlády o poznání méně
konfrontační, což je dobře. Pokud se má občanská pravice obrodit, bude se muset
i ona začít chovat méně konfrontačně. Její komentátorští souputníci k tomu
mohou přispět tím, že přestanou vytvářet nesmyslné konstrukce o konci
demokracie u nás.
Právo, 19.9.2014